Když vypukne epidemie…

Před pár lety, když vrcholila v mé sociální bublině svatební epidemie, jsem na těch svatbách musela myslet na tu neúprosnou statistiku. 50 % rozvodů. Jsem asi cynik, ale napadalo mě to pokaždý, když si kamarádi slibovali lásku, úctu a věrnost. Pak jsem tuhle myšlenku potlačila a radovala se s nimi. Protože jsem měla opravdu radost a nevěřila jsem, že zrovna tenhle nádherný pár by někdy mohl mít problémy, natož že by se rozešel.

Letos budeme s Pracovitým slavit osm let od svatby. A kolem nás vypukla jiná epidemie. Epidemie problémů, manželských krizí, rozchodů, rozvodů. Poslední rok mám pocit, že neposlouchám nic jiného, než kdo další má krizi, kdo chodí kam do poradny, kdo si našel někoho jiného, jak ti a ti bojují, a že tihle už to vzdali a vlastně je to možná dobře, protože to už bylo děsný, jak se oba trápili. Tyhle prázdniny je mi z toho opravdu hodně smutno. Kamarádi, kteří nám jsou hodně blízcí, a kteří se dali dohromady stejné léto jako my, po roce boje, vyhlásili konec, rozchod. Teď se snaží to celé udělat hlavně tak, aby děti byly co nejvíc v pohodě. Nebudu lhát, oplakala jsem to. A pláču i dnes, když mi Facebook připomněl fotky, na kterých jsme před pár lety společně, na chatě, kde oba naše vztahy začaly.

Ráda bych řekla, že u nás je všechno růžové, ale byla by to lež. Taky si procházíme zkouškama. Víc než rok léčby mé deprese, zápřah s mojí školou, drsné hádky kvůli štěněti, tři děti, neustálý stres, to všechno jsou těžké věci, které společně s Pracovitým řešíme. Během letošních prázdnin vyplavaly na povrch ještě další věci, které mezi nás vstoupily a narušily vzájemnou důvěru. Nikdo nejsme dokonalí, všichni děláme chyby. Po roce, jaký máme za sebou, by bylo s podivem, kdybychom nechybovali. Odpouštět je nutné. Ale zároveň strašně těžké.

Snažíme se. Děláme, co je v našich silách. Navzájem se pořád hrozně milujeme a oba cítíme, že ten druhý je pro nás tou nejdůležitější osobou na světě. Na bolest pomůže čas a důležité je, nevzdálit se od sebe. Znovu obnovit důvěru, udělat si na sebe čas, být spolu, blízko.

Před pár týdny jsme v reakci na to, co se kolem nás děje, napsali na čelo postele náš svatební slib. Abychom si ho ráno i večer připomínali. Jsou dny, kdy se mi to čte těžce, ale věřím, že je to důležité.

Domluvili jsme si taky párovou terapii. Protože já nevěřím na potlačení problémů a jejich neřešení. Cítím, že za těch osm let se toho nastřádalo celkem hodně a chci o tom mluvit. Na neutrální půdě, s pomocí psychoterapeuta.

Taky jsem nám pořídila domů první fotku na plátně. Plánovala jsem už dlouho takovou fotku v obýváku mít. Myslela jsem ale, že na ní budou děti. Nebo naše celá rodina. Jenže s rozchodem kamarádů mi došlo, že doba je zlá a potřebujeme se s Pracovitým zaměřit hlavně na nás dva. A tak nakonec na zdi visím já a on. Spolu. V objetí.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *