O tom mém prvňáčkovi

Vyzvedávání Kecala ve škole, den první.

Zvoním na družinu. Paní družinářka říká, že ho pošle se službou do šatny. Tam mám prý počkat. Ok. Čekám před šatnou asi pět minut, čtu facebook. Pak je vidím, jak spolu jdou. Kecal a služba. Služba se ukazuje být holčička, co je o hlavu menší než on. Ale už je asi druhačka, tak má funkci.

Kecal vesele poskakuje, holčička vesele poskakuje, mně trošku znervózňuje, že nevidím aktovku. Přijdou až ke mě a já se ptám: “Ahoj, kde máš aktovku?” “Jejda!” vykřiknou oba. “Zůstala v družině,” doplňuje informace Kecal. “Tak to pro ni asi budete muset jít zpátky?” ptám se zvídavě. “Já tam zajdu,” nabízí se holčička a odbíhá. “Počkej, vždyť nevíš, jak vypadá,” volám za ní. “Aha,” ozve se a běží zpět. “No nic, tak asi musíte jít oba, ne?” napovídám, když se Kecal tváří, jakoby tam nebyl. “Eh, no tak jo,” řekne nakonec a jdou.

Dalších pět minut, pročítám opět facebook a v mezičase lituju žáky třetí třídy, na které neuvěřitelným způsobem křičí jejich paní učitelka. Pak je opět vidím. Jdou zpátky, poskakují si i s aktovkou a oba se smějou. Poděkuju holčičce, rozloučíme se s ní a jdeme do šatny. V šatně zjišťuju, že Kecal nemá mikinu. “Hele, netušíš, kde máš mikinu? Tady není. Zůstala ve třídě?” ptám se. “Ne, sakra! V družině! Ach jo!” říká Kecal už fakt naštvaně. “Mami, zajdi mi tam prosím pro ni, já už tam znovu nechci,” zkouší to. “Bohužel, do družiny rodiče nesmí, já můžu jen sem do šatny. Takže si tady sednu a počkám,” říkám, beru mobil a sedám si. Kecal naštvaně odchází zpátky do družiny. Za dalších pět minut přibíhá s mikinou. “Aspoň už si tu cestu do družiny budeš dobře pamatovat, co?” špičkuju ho.

Pak už jen dalších asi deset minut sezení na lavičce, zatímco Kecal hledá boty (ty naštěstí v šatně byly) a vypráví o tom, co se mu ve škole nejvíc líbilo. Nejvíc ho zaujaly technické vychytávky. Takže automat na limonádu, který automaticky napouští skleničku (vyjmenoval mi všechny příchutě, co tam jsou). A pak taky samoobslužný box na vracení knih v knihovně. Kamarády prý už má tři a guláš k obědu byl výborný. “Škola je prostě super!” dokončil svůj monolog. Boty při tom povídání samozřejmě položil zpátky na zem a tak se zmateně rozhlížel, co že to měl vlastně dělat.

Já jsem byla klidná. Tři děti mě naštěstí už naučily trpělivosti.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *