Jak se máme na konci září

Pomalu se blíží konec září a ja se začínám zase nadechovat. Netušila jsem, jak moc mě změna režimu, kdy se z Kecala stal školák, semele. Ale stalo se, bylo toho moc najednou. Na mě, na něj, na celou rodinu. A tak jsem neměla ani čas napsat článek. Píšu ho dnes a rovnou v něm shrnu, co všechno je u nás nového.

Kecal

Za pár dnů sedm let

Kecal nastoupil do školy a celé září bylo hodně náročné. Jsem velmi vděčná, že jsem posouvala svoje státnice a tím pádem i návrat do pracovního procesu, který jsem původně plánovala taky v září. Protože si neumím představit, jak bychom to všechno zvládli.

Přestože má Kecal úžasnou školu a je velmi společenské dítě, i na něm šlo vidět, jak jsou ty změny náročné. Co všechno se změnilo? Zaprvé ho zaskočilo to, kolik dnů ve škole tráví. Byl zvyklý na to, že do školky chodil třikrát týdně, najednou je ve škole pět dní v týdnu. Celá škola pro něj byla taky samozřejmě nová a i když se seznamoval s dětmi, paní učitelkou a prostředím tříd poslední čtvrt rok (za což jsem velmi vděčná, že nešel do neznámého prostředí!), najednou tam byl sám a bylo to prostě jiné. Dál se bál té velké školy, toho prostoru, že se ztratí. Bál se velkých dětí z druhého stupně, bál se i starších spolužáků ve třídě (chodí do třídy, která je 1., 2. a 3. zároveň). První dny brečel doma, že se bojí učení, že to nebude umět, učit se, a bude dělat chyby. Do toho další týden začali postupně přibývat kroužky. A na každém z nich musel zaplout do nového kolektivu. I takové drobné změny, jako třeba styl oblékání (z lesní školky, kde nosil tepláky nebo merino legíny a softshellové kalhoty do hezkého oblečení typu kalhoty nebo džíny) pro něho byly celkem stres.

Momentálně už vidím, jak se všechno usazuje, a celkem dost jsem si oddechla. Snažili jsme se samozřejmě mít maximální trpělivost a pochopení pro to, že si věci pořád ještě nepamatuje, že je často zmatený, ale co vám budu povídat, někdy už mi ujely nervy a byla jsem naštvaná, jaktože opět nechal kartičku na obědy ležet někde v družině nebo přišel na snídani ráno ve starých otrhaných teplácích.

Čeká nás teď další výzva a to je jeho samostatné přecházení na kroužky. Kecal chtěl kroužků opravdu hodně, po prvním týdnu jsem ale některé odhlásila, protože jsem viděla, že by toho na něj bylo moc. Aktuálně má tedy bicí + nauku na ZUŠ, výtvarný obor taky na ZUŠ, skauta a od října mu přibude ještě náboženství. A právě do ZUŠky bych chtěla, aby už začal chodit brzy sám. Nemá to daleko, asi deset minut chůze jeho tempem, jednou během cesty půjde sám přes silnici v místě, kde je na naše maloměsto celkem provoz, jinak jde po dost bezpečných místech. Chodila jsem s nim poslední týdny a cestu už bezpečně zná (chodí stejnou trasu dvakrát týdně), největší problém ale vidím v tom, aby si vzal ze školy všechno, co má a neodešel v papučích. K tomu bude používat mobil. Zavolá mi před odhodem ze šatny, probereme, co všechno má sbaleno, jestli má boty a bundu a podobně.

Kecal už má ve škole dva kamarády, které se rozhodl pozvat na svou oslavu narozenin. Jako obvykle ji plánujeme spolu a letos mě teda opravdu šokoval jeho požadavek na to, že by chtěl na oslavě živou kapelu. Je mi dokonce jasné, jakou kapelu by chtěl. Byl trochu zklamaný, když jsem mu vysvětlovala, jak je taková věc drahá a že na jeho oslavě se třemi dalšími kamarády spíš pustím hudbu ze Spotify.

Z kroužků ho zatím baví všechno. Bicí ho nadchly, nauka mu přijde zatím zábavná, výtvarka je prý boží a o skautu ani nemluvím. Tam ho pokaždé vyzvedávám tak rozjetého, vyběhaného a spokojeného, že to snad ani není možný. Přestože začátky byly náročné, teď už vidím, jak strašně potřeboval všechny tyhle nové podněty. Když byl nějaké dny doma kvůli nemoci, bylo s nim vydržet opravdu utrpení. “Mami, já se TAK STRAŠNĚ NUDÍM!” slyšela jsem asi milonkrát za den.

Pořád rád hraje na tabletu Minecraft i další hry, které jsem jim nainstalovala. Hodně z her je edukačních, má tam matematické, programovací hry nebo třeba angličtinu. Po měsíci používání Youtube kids jsem naopak tuhle aplikaci zase rychle smazala. Díval se na youtube na čím dál divnější věci (a Brambůrka taky) a mně se obsah, co youtube dětem nabízel, opravdu nelíbil. Dětem jsem to nedemokraticky oznámila, že to smažu, byli dost naštvaní, ale nakonec je zaujalo množsví jiných her, které jsem jim nainstalovala místo toho. Kluci mají na tabletu dovolenou půlhodinu denně, Brambůrka 15 minut.

Tygr

Pět a půl

Tygr je předškolák a tak začal v lesní školce s edukačně stimulačními skupinkami. Odtud je i fotka u článku. Zatímco Kecal byl loni ve skoro dvojnásobné skupince, kde naprostou většinu tvořili kluci, Tygr má letos pouze společnost dívčí a malý kolektiv k tomu. Myslím, že mu to celkem prospěje. Máme za sebou první ze skupinek (jsou jednou měsíčně a v mezičase se pracuje na domácích úkolech) a bylo to fakt vtipné. Úplně jiné než s Kecalem před rokem. Tygr je prostě Tygr. Zatímco on si to fakt hodně užíval, s úkoly se nepáral a pořád sám sebe chválil, já oscilovala v hlavě mezi “aw, to je takový moje roztomilý mimoňský koťátko” a “doprdele, nemůžeš trochu zpomalit a soustředit se na to?”. Třeba dostal za úkol nakreslit ptáčkovi klec. Takže dělat čáry zleva doprava a pak shora dolů. Zatímco jsem mu vysvětlovala, jak na to, on vzal tužku a jel shora dolů, zdola nahoru, zleva doprava, zprava doleva, zespodu nahoru, zprava doleva… za dvacet sekund bylo hotovo. Pak honem nakreslil ptáčka a běžel na koberec, jak zněly pokyny paní učitelky, se slovy “já jsem nejchytřejší, mám to hotové jako první”, zatímco ostatní ve skupině byli tak ve třetině práce. Dívala jsem se na něj, pak na ten papír, kde byly totálně křivé čáry udělané úplně jinak, než znělo zadání, pak zas na něj, jak byl se sebou spokojený, a říkala jsem si “no, to bude ještě celý sranda”. Po hodině jsem to s ním probírala ale mám trošku obavu, že moje “někdy nejde o rychlost, ale spíš o pečlivost” úplně nedoputovalo tam, kam mělo.

Sice se pořád bojí vstoupit do té tajemné velké školy, kde jsou obří děti a tak každé ráno čeká schovaný v autě, zatímco já s Brambůrkou a někdy i Rozinkou, vedeme do školy Kecala, na školu jako takovou se tenhle týden začal těšit. Nebo spíš na aktovku, novou lahvičku a všechno, co díky škole dostane 😀 Prý chce aktovku s opicí, jak jinak. Tak kdybyste na nějakou natrefili (ideálně i s banánem), hoďte mi sem prosím odkaz. Bude se na Vánoce hodit. Já nevím, neměla bych mu tady změnit přezdívku na Opičku?

Jsem trochu nešťastná z jeho mluvení, už je to víc než rok co chodíme na logopedii. Jenže Tygr doma nechce vůbec trénovat, je to častý boj, aby aspoň jednou dvakrát za měsíc, než jde na další setkání s paní logopedkou, něco zkusil. Bojím se, aby mu špatná řeč nedělala problém ve škole a pořád nějak doufám v zázrak a velké zlepšení během tohohle školního roku.

V poslední době jsme kromě nefrologie, o které jsem tady psala naposled, navštivili i fyzioterapeutku. Tygr mě totiž slabý střed těla a lehce se mu bortí pravý kotník dovnitř. Naštěstí to prý není tak špatné, takže jsme prozatím udělali několik opatření. Jednak mu masíruju a hladím několikrát týdně chodidla, pak jsem požádala průvodkyně ve školce, aby ho povzbuzovaly do lezení po stromech, se kterým letos konečně začíná, sem tam s ním zkusím cvičení, co jsme dělali na fyzio, koupila jsem koberečky stimulující chodidla a taky jsem podzimní boty koupila sice barefoot, jak je zvyklý, ale se zpevněným opatkem. Protože letní tenisky se mu na té pravé noze probořily dovnitř asi během týdne a vypadalo to fakt hrozně.

K nefrologii a věcem s tím souvisejícím – došla jsem k rozhodnutí, že o tomto tématu už na blog psát nebudu. Tygr se poslední dobou dost stydí za to, že některé věci ještě nezvládá a je to pro něj velké téma, obzvlášť třeba ve chvíli, kdy je u nás návštěva. Psala jsem o tom hlavně proto, abych povzbudila rodiče, kteří třeba řeší s dětmi podobné problémy, ale když jsem si před pár týdnu uvědomila, jak moc citlivé to pro něho je, rozhodla jsem se v tom už dál nepokračovat.

Vlastně si nejsem jistá, jestli jsem na blog psala o tom, jak se Tygrovi opět zhoršily potravinové alergie. Podle naší alergoložky to může být i následek covidu, prý je to teď dost časté, ale těžko říct. Každopádně už byl asi rok bez diet a neměl ekzém ani trávicí problémy. Někdy v zimě se to výrazně zhoršilo a najednou měl opět ložiška ekzému a často nám ho ze školky posílali domů s průjmem. Nic infekčního to ale nikdy nebylo, protože byl jediný, kdo měl problémy, navíc obvykle průjem trval jen pár hodin. Nakonec jsme s ním absolvovali krevní odběry a výsledkem byla potvrzená alergie na bílkovinu kravského mléka a vaječný bílek. Naštěstí mu vyloučili histaminovou intoleranci, kterou by mohl zdědit po mně. Od té doby dietu striktně dodržujeme a máme domluvené opětovné testy příští rok na jaře. Moc doufám, že mu dieta pomůže zahojit střeva a alergie třeba zmizí. V tomto věku je ještě celkem naděje, že se to stane. Nedovedu si totiž představit, jak se bude stravovat ve školní jídelně a těmito omezeními. V lesní školce je velká výhoda, že jim vozí obědy z veganské restaurace, takže nemá problém vybrat si, co bude jíst.

Tygra poslední dobou dost začalo bavit kreslit a jeho styl se během půl roku obrovsky zlepšil. Kreslí opravdu krásně a už teď říká, že chce příští rok taky chodit na výtvarku jako Kecal. Brácha mu kromě toho přikázal, že musí chodit na kytaru, aby mohli založit kapelu, ale už jsem Tygrovi vysvětlila, že je to úplně na něm, jaký nástroj si vybere a jestli na nástroj vůbec bude chtít chodit. U Tygra zvažuju i dramatický obor, protože on je prostě někdy takovej herec, že to jste nezažili 😀

Brambůrka

Tři roky a dva měsíce

B začala chodit do lesní školky a od prvního dne to zvládá bez pláče. Má to holka jednoduché, když jde do známého prostředí, kam si už rok chodila hrát a předtím to tam objevovala jako miminko, ještě k tomu s bráchou. A já z toho mám opravdu radost. Ráno mi dá pusu, pak mě odstrčí a řekne “už jdi pryč, maminko,” a já jdu. Navíc už okukuje i budoucí školu, kam se mnou doprovází Kecala a sebevědomě hlásí “tady budu chodit brzo do školy, s bráchou” a cestu ze šatny do třídy už má naučenou. Prostě, být třetí dítě má určité výhody.

Potravinové alergie teď řešíme i u ní bohužel. Objevila se jí také tekutá stolice poměrně často, navíc po požití vajíček neustále říkala, že jí hrozně bolí bříško. Do toho opět ekzém. V pondělí budou výsledky a já se jen modlím, ať je to nějak kompatibilní s mýma a Tygrovýma potravinovýma omezeníma. Protože už teď vařím bez vajíček, mlíka, pšenice, žita a dalších x věcí.

Brambůrku poslední měsíc hodně trápily noční děsy. Budila se mezi desátou večer a půlnocí a trvalo dvacet až čtyřicet minut, než se uklidnila a přestala na cokoli hystericky reagovat hlasitým “ne”. Je to dost peklo a kdo to zažil, ten asi ví, o čem mluvím. Znala jsem to už od kluků, ale u nich tyhle situace nastaly kolem dvou let věku. Zkoušela jsem ji probouzet světlem, nabízet první poslední, mluvit na ni, mlčet a jen čekat, uklidňovat, přenášet, nechat být, nerozsvěcet a nebudit. Nepomáhalo vůbec nic. Pak jsem omezila pořady, na které koukali s klukama před večeří, zatímco kluci sledovali svoje akčňárny, jí jsem jinde pustila něco úplně klidného. To pomohlo skoro hned, najednou se to nedělo každou noc, ale třeba jen jednou za dva, za tři dny. Poslední týden už byly noci klidné (a je mi jasné, co dneska můžu v noci čekat, když jsem tohle napsala!). Připisuju to i tomu výše zmiňovanému smazání Youtube Kids z tabletu. Anebo je to celé náhoda. Každopádně bych se tomu nedivila, když si vzpomenu, jaké šílenosti tam poslední dobou sledovala (i když to bylo jen patnáct minut denně a podle youtube to bylo vhodné pro děti jejího věku).

Jestli je va naší rodině někdo absolutně sebejistý, je to Brambůrka. Kdybyste jí viděli, jak se nakrucuje před zrcadlem, jak o sobě vůbec nepochybuje, ať už jde dělat cokoli, NIKDY! Miluju to, nechci to v ní zadupat a snažím se jí aspoň trochu inspirovat.

Vanda neboli Máma

V létě jsem začala běhat a dělá mi to velkou radost. Vždycky jsem u běhání trpěla, protože mi přišlo strašně nudné, ale zlomily to audioknihy. Ty poslouchám jen při běhání a uklízení a je to velká radost. Už jsem se dostala z původních dvou kilometrů na čtyři. Běhám dvakrát až třikrát týdně, pokud zrovna nebojuju s nějakým nachlazením, což je bohužel skoro celé září.

Protože mi vznikl půl rok, kdy mám tři dny v týdnu všechny děti ve škole a školce, a já se mám jen učit na státnice, začala jsem hodně uklízet. Takové ty resty, co na ně člověk nikdy nemá čas. Takže uklízím místa, kam běžně oko nedohlédne, nebo to oko raději zavřete, protože tři malý děti na krku, a vy chcete hlavně spát. Dost mi v tom pomáhá aplikace Sweepy, která je dost inteligentní. Na začátku mi vzalo dost času nastavování všech místností, věcí, co se tam dají dělat, a intervaly v jakých se to má dělat, ale naštěstí je tam většina věcí nějak doporučených, takže vás tím aplikace celkem bez problémů provede a pro člověka jako já jsou některé věci fakt dost překvapivé (ahá, tohle se taky někdy uklízí, zajímavé!) 😀

S učením jsem se rozhodla začít v říjnu, aby si můj mozek dostatečně odpočinul po diplomce a posledním náročném zkouškovém, takže uklízením zatím neprokrastinuju, a jsem zvědavá, jak se mi to podaří spojit právě s učením. Na státnice se poměrně dost těším, kromě té části, co bude čistě filozofická, té se upřímně děsím. Čekají mě v první půlce ledna, takže Vánoce a Silvestr budou z mé strany plné nervozity, obávám se. Diplomka už je definitivně odevzdaná v systému školy a už na ní nezměním ani čárku. Uf. Už jen obhájit.

S Pracovitým jsme začali chodit na párové terapie a je to teda velmi zajímavé, musím uznat. Terapeutka nám ukazuje úplně nové pohledy na situace, které řešíme, učí nás dívat se pod povrch. Pro mě osobně je to i hodně emocionálně náročné a mám co dělat, abych celou hodinu nebrečela. Je to ještě o level jinde, než chodit na terapii sama (což pořád dál chodím, už víc než dva roky). Když se člověk svěřuje terapeutovi, tak je to trochu těžký. Jasně, někdy víc, když je téma citlivé. Ale když se svěřujete o něčem citlivém ve vašem vztahu a u toho vás poslouchá kromě terapeuta i partner, je to masakr. Obrovsky nám to ale pomáhá pročistit vzduch a z dlouhodobého hlediska to bude rozhodně přínosné. Třeba o tom někdy napíšu samostatný článek.

Pracovitej

Zase uvařil nějaká další piva, v létě to byly kontroverzní kyseláče (buď je miluješ nebo nenávidíš, já je miluju!), teď belgické pivo a opět Stout na zimu. Tentokrát s kakaovými boby marinovnými ve whisky. Už se těším, až si ho dáme k cukroví, první ochutnávka totiž dopadla nad očekávání.

Kromě toho postavil nový obří kurník pro naše slepice, udělal asi tak milion hodin práce kolem domu, samozřejmě normálně dál pracoval, a v mezičase kandidoval ve volbách, protože když jste jako on, tak prostě neumíte jen tak sedět, koukat na seriály na Netflixu a čekat, že se věci kolem vás změní samy. Ve volbách jejich strana (podle mého názoru) celkem uspěla a tak dneska slavíme. Ale v zastupitelstvu nebude. Zas tolik času zatím prý nemá a proto kandidoval až na desátém místě.

Rozinka

Na závěr stručně o naší fence. Rozinka už bude mít za měsíc rok, máme za sebou první hárání, povedlo se nám to, že nezabřezla, což byly pro mě osobně velké nervy. Brzy půjde na kastraci (až to konečně domluvím).

V létě měla hodně zážitků, cestovala s námi do Rakouska na dovolenou, sjížděla se mnou a Pracovitým řeku v kánoi, teď v září si zkusila i poprvé pobyt v psím hotelu, když jsme nesehnali hlídání na víkend a my ji nemohli mít s sebou. Všechno zvládá statečně.

Miluje děti a ony naprosto milují ji. Já moc doufám, že až trošku poleví stres se školou a Kecal bude zvládat přecházet ze školy do kroužků sám, podaří se mi domluvit nějaké pokračování cvičáku, aby i ona měla to “svoje”, co jí baví a naplňuje. Je úžasně věrná a mám pocit, že její největší touhou je dělat nám radost.

Leave a Reply

Your email address will not be published. Required fields are marked *