• Ta prchavá chvíle

    “Maminko, teď buď tady v kuchyni a nesmíš jít na terasu!” sděluje mi šeptem Tygr. “Aha a proč?” dělám nechápavou. Přitom vím, že na terase už nějakou chvíli něco tajně chystají. “Chystáme pro tebe restauraci!” nevydrží a překvapení prozradí. “Ale pšt!” dodá. A zase běží pryč. Za pár minut mě děti volají ven. Nachystali stůl, křesílka a židle, “uvařili” polívku a zmrzlinový pohár. Dokonce si vzpomněli na příbory. Sedám si k nim. Tygr je kuchař, Kecal čísník. Brambůrka má zájem hlavně o to, aby mohla se mnou ochutnávat. Láká jí to, i když je jídlo ze dřeva. Děti si sednou ke mně, já jím, chválím kuchaře a pak i všechny…

  • Poslední přezkoušení ve školce

    “Máme dneska něco?” ptám se rozespale Pracovitého v sedm ráno, když zvoní budík. “Nevím, asi ne,” odpovídá a ještě na minutku usínáme. Když po chvilce Pracovitej vykřikne: “Kecal má přezkoušení ve školce! V osm!” Po pár minutách už lítáme jak hadr na holi. Ještěže tu školku máme pár metrů od domu. Máme za sebou druhé přezkoušení ve školce a tentokrát jsem tam s Kecalem nebyla já. Má snaha skončila u nachystání slušného oblečení pro Kecala, aby si neoblekl včerejší špinavé tepláky. A když jsem pak v klidu snídala, protože já dneska nikam nejdu, takže pohoda, prohlásil Pracovitej jen tak mimochodem: “A co portfolio? Máme ho někde?” Málem mi v tu…

  • Když dítě nespí a máma nemá čas

    Možná jste mohli mít z posledního článku pocit, že je to u nás teď samá duha a jednorožci. Tak já bych to jen ráda uvedla na pravou míru a tímhle příspěvkem to zas trošku vyvážila. Mám za sebou teď hodně těžké období. Od ledna jedu na plnej plyn. První zkouškové, sotva skončilo tak diplomka, psala jsem celej únor, březen a duben. Odevzdala jsem úspěšně a jsem opravdu vděčná, že jsem to nakonec nějak zvládla. Protože jsem samozřejmě nemohla “jen” psát diplomku. Pořád mám tři děti. A do toho jsem měla březen a duben praxi. Učila jsem jednou týdně dvě hodiny, což i s cestou zabralo celé dopoledne, ještě k tomu…

  • Zápis do první třídy

    “Tak co, jak se ti ten zápis líbil?” ptám se Kecala, sotva vyjdeme před školu. “Hm,” odpovídá a přemýšlí. “Kdo bude druhej u auta, ten je shnilej banán!” zakřičí najednou a vyběhne. Váhám jen vteřinu a už běžím taky. On utíká po chodníku a já mu nadběhnu zkratkou přes trávu, už už jsem skoro u auta a Kecal najednou změní pravidla a zakřičí: “Kdo bude u auta první, platí zmrzku!” “To není fér,” volám se smíchem a běžím ho polechtat. Skončí na trávě, smějeme se spolu. Pak nastupujeme do auta a jedeme spolu na tu slíbenou zmrzlinu. “Stejně bych ji platila já,” rezignuju s úsměvem. Máme za sebou konečně zápis…

  • Tygr a jeho oslava narozenin

    Je to děsné klišé. Já vím. Ale je to tak hrozně pravdivé! “Každé naše dítě je prostě úplně jiné,” říkávají rodiče více dětí. I u nás tohle na stoprocent platí. Kecal je takový ten typ dítěte, co kam přijde, tam si hned najde kamarády. Na hřišti, ve školce, kdekoli. Do pár minut vymyslí hru, pro kterou ostatní nadchne. Proto není žádným překvapením, že i na své narozeniny si vždycky chce pozvat hromadu kamarádů. Poprvé měl oslavu s kamarády, když mu byly čtyři, řekl si o ní tehdy sám, vyrobil pozvánky a pozval čtyři kamarády se sourozenci a rodiči. Loni měl už oslavu potřetí a seznam kamarádů, co si chtěl pozvat,…

  • Jak jsme prožili Velikonoce

    Musím přiznat, že z letošních Velikonoc jsem byla trošku nervózní. Jednak mám před deadlinem diplomky, takže jsem se bála, že budu nervozní. To se nakonec ukázalo být v pohodě. Stíhám tak, že pravděpodobně odevzdám o týden dřív, navíc mě to pořád ještě baví. Nejlepší je, že Pracovitej nemá problém vyrazit na výlet s dětma a se psem a nechat mě psát, takže jsem toho za Velikonoce stihla opravdu hodně. Bála jsem se ale i něčeho jiného. Brambůrka letos zažívá asi první Velikonoce, které nějak zásadněji vnímá. A přestože já Velikonoce miluju (teda obzvlášť ten křesťanský rozměr, ale i Velikonoční pondělí mě baví), mám ve svém okolí spoustu žen, které tenhle…

  • Loučení

    Všimli jste si? Venku pomalu začíná jaro. Takové to nenápadné, kdy je ráno fakt ještě zima, ale odpoledne už to začíná. Ptáci zpívají, slunce svítí a začíná se oteplovat. Na odložení bundy to ještě není, ale aspoň ty rukavice a čepici při odpoledních procházkách můžu nechat doma. Poslední dny jsou pro všechny těžké. Válka na Ukrajině mě dostala do kolen, objevil se velký strach, pak velký šok z odhodlanosti Ukrajinců, hrdnost na naši vládu, která se snaží pomoct, na různé organizace a lidi kolem mně, co dělají strašně moc. Můj facebook je plný války. Už tam skoro nic jiného nevidím. Sotva jsme se začali vyhrabávat z covidu, byla naděje, že…

  • A už je nás doma šest…

    Dlouho předlouho jsem nenapsala. Jenže ten čas plyne nějak rychle a je toho moc. Tak předně, máme doma štěně a je nás tím pádem už šest 😮 pak nás taky znovu navštívil covid, přišli jsme o hlídačku, pak jsme si dali další kolo střevní chřipky, v mezičase mi začal poslední semestr, Kecal se naučil lyžovat a dostal se do alternativní třídy. A najednou je už skoro březen. Ale dnes chci psát hlavně o Rozince, o našem štěněti, o tom, jak změnila náš život, a jaké to s ní vlastně je. Když jsme si jí domů přivezli a přišel první celý den s ní, měla jsem pocit, že to fakt bylo…

  • O čekání na štěně a podpoře mého skvělého muže

    “Tak, botník je zajištěný, zábrana na schody hotová, pelíšek připravený. Prací prášky jsou přestěhované vysoko, co ještě?” přemýšlím ve své hlavě. V sobotu si přivezeme štěně a tak doděláváme poslední přípravy, aby náš dům nebyl pro toho malého tvora nebezpečný a zároveň se omezila možnost toho, že nám zničí něco, co by nás fakt mrzelo (třeba ty děsně drahý dětský barefootový boty). Příchod štěněte jsme řešili poslední dva měsíce. Rozinka, naše budoucí fenka, se narodila v půlce listopadu a od konce listopadu u nás doma bylo jasno, že pejska pořídíme už teď a ne někdy za rok, za dva, v budoucnosti. Pracovitej, kterej byl od začátku proti, nakonec ustoupil, protože…

  • Jak jsem získala informovaný souhlas od Kecala

    “Kecale, zlato, já tomu moc nerozumím. Proč tohle děláš? Prosila jsem tě, abys tam už neskákal, že to ruší ostatní, kteří si chtějí povídat o té tvojí budoucí škole. Co se děje?” jsem už dost zoufalá. Dívám se na něj a je mi jasné, že něco se dít musí. Tohle není jen tak, aby mi dělal naschvály, tohle naštěstí neznám. Jenže on se na mě jen beze slov naštvaně podívá a sice přestane se svou hlasitou činností, ale bavit se se mnou nechce ani trochu. Pozoruju ho a přemýšlím, co mohlo způsobit jeho chování. Když o pár minut později zase uteče a začne rušit, cítím se jako naprosto mizerná matka.…