• Jak jsem si zavolala o radu

    “Rodičovská linka, dobrý den.” ozve se z telefonu. Nádech, výdech. “Dobrý den, mám problém se synem a moc nevím, co s tím.” odpověděla jsem. Je to už nějakou dobu, co Kecal začal mít podivné řeči. Po každém konfliktu se ozývalo “nemáte mě rádi”, “uteču od vás”, nebo nejhorší varianta “zabiju se”. Kromě toho, když něco provedl, začal sám sebe bít do hlavy. První reakcí na to byl šok. Kde to proboha slyšel? Proč to říká? Proč to dělá? Myslí to vážně? Časem jsem už ale celkem otupěla a sice jsem na to nereagovala nijak cynicky nebo posměšně, ale už jsem to ani nijak extra neřešila. Až do včerejšího dne. Návrat…

  • Když člověk hledá, co mu je

    Loni v srpnu jsem začala řešit své zdravotní problémy, netušila jsem, do čeho jdu, ale bylo mi už tak špatně, že jsem s tím musela něco dělat. Mám za sebou deset měsíců hledání diagnózy, nekonečné obíhání doktorů a pět měsíců diet. Protože se od ledna, kdy jsem naposled nějak podrobněji psala o tom, jak jsem na tom zdravotně, mnohé změnilo, rozhodla jsem se napsat další článek na téma svého zdraví. A to jak fyzického tak duševního. Na začátek rychlé shrnutí: Asi sedm let jsem měla často průjmy, bolesti břicha, trpěla jsem nadýmáním. Dlouho jsem si myslela, že je to normální, že jsem prostě jen citlivěší na nějaké potraviny a představa…

  • Zimo, odejdi už!

    “Do háje, to je strašná zima zase!” zaklela jsem dnes na hřišti. Teploměr před odchodem hlásil deset stupňů, slunce svítilo, a tak abych děti namotivovala jít ven, řekla jsem jim, že stačí jarní bundy. Stejně jako já už mají totiž letošní zimy po krk a když poslední dobou zmíním, že je potřeba mít zimní bundu a čepici, oba kluci protočí oči a nechtějí z domu vystrčit ani nos. Jenže pak jsme byli na hřišti, slunce zmizelo za mraky a začal foukat strašně studený vítr. Po patnácti minutách jsem byla zmrzlá a přemlouvala děti, abychom šli zase domů. Když píšu, že děti stejně jako já, už mají letošní zimy po krk,…

  • O svobodě dělat chyby

    Dopředu, dozadu, zarýt nohy do kamínků. Dopředu, dozadu, zarýt nohy do kamínků. Pohyby, které Tygr neustále opakuje na houpačce. Leží na ni na břichu a kouká při houpání do země. Brambůrka si hraje na písku a Kecal běhá kolem. Neběhá sám, hned jak jsme přišli na hřiště, seznámil se s dětmi, které tady byly, a začal si s nima hrát. Tygr tím pádem osaměl. V jeho obličeji vidím smutek a zklamání. Já sedím na lavičce a když se na mě Tygr podívá, povzbudivě se usměju. Víc dělat nechci. Už ne. Když se narodil Kecal, zaplavila mě, stejně jako spoustu jiných rodičů, obrovská vlna zodpovědnosti. Pamatuju si, jak jsem ve čtyři…

  • A tak nám končí karanténa

    “Behet ven! Behet ven!” křičí Brambůrka jen přijdeme do kuchyně. “To jako fakt? Ty chceš běžet ven? Vždyť tam padá déšť se sněhem! A ještě jsme ani nesnídaly. To teda fakt ne.” odpovídám. Je sedm ráno, sotva jsem otevřela oči, jsme obě v pyžamu a venku to na jaro zatím teda nevypadá ani trošku. Teploměr jako bonus hlásí krásné tři stupně. Brrr, ani psa by nevyhnal. Přesto chce B okamžitě vyběhnout ven. Vždycky jsem si myslela, že to, jak moc rády děti tráví čas venku je hlavně o zvyku. Kluci to mají jak kdy. Obvykle chtějí být venku když je hezky a nemusí oblíkat spoustu vrstev. A taky když nemají…

  • Jak přežíváme karanténu

    “Mně je to fakt líto, ale tam nemůžeme jít,” říkala jsem dneska Brambůrce, když nechtěla pochopit, že na hřište kvůli karanténě nemůžeme a zarytě odcházela tím směrem. Musela jsem jí nakonec vzít do náruče a odnést pryč. Nelíbilo se jí to ani trošku, ale naštěstí mezi vzteky uslyšela můj návrh na pohoupání v houpačce u nás na zahradě. Uklidnila se a nakonec celkem dobrovolně běžela sama tím správným směrem. Jo, karanténa s malýma dětma, které nerozumí jejím důvodům, to je balada! Ale nestěžuju si, pořád je to ta nejhorší věc, co nás trápí, což je vlastně dost dobrý. A jak se jinak máme? Co je nového? Brambůrka Rok a devět…

  • Propast mezi lidmi

    Sedíme s Brambůrkou na gauči a prohlížíme knihu Můj svět. Dnes už asi po desáté. B má v ruce kouzelnou tužku a ťuká na knihu. Já moc neposlouchám, co tužka říká, ale prohlížím si ty obrázky v knize. Najednou mě bolestivě píchne u srdce a po tváři mi steče slza. “Jejda, tak přece tady nebudu brečet nad knížkou,” říkám si. Ale když Brambůrka otočí o stránku dál a já tam vidím další obrázky, neubráním se už slzám a pěkně si pobrečím. Poslední týdny cítím hluboký smutek z té situace, ve které už rok žijeme. Mám pocit, že svět se úplně změnil, a když vidím ve filmech, seriálech nebo právě v…

  • O Velikonocích v karanténě

    V sobotu odpoledne se kamarádka na Facebooku ptala lidí na to, jak moc prožívají Velikonoce, a já jí tam odpovídala, že letos je to úplně na nic (teda použila jsem jiný slovo, ale to nechme teď stranou). Jako už loni to za moc nestálo. Do kostela jsme nemohli, což nás jako věřící dost rozhodilo, ale aslespoň jako rodina jsme se sešli a udělali si vlastní duchovní program doma a pondělní tradice jsme si užili taky i když jen v malém měřítku. Jenže letos mi ve čtvrtek vyšel pozitivní test na covid a tak jsme se zavřeli do karantény. Nemohli jsme se navštívit ani s babičkou, která bydlí hned vedle, nemohli…

  • Láska k sobě samé

    Když jsem dnes dávala prádlo do pračky, zahlédla jsem sama sebe v zrcadle. Usmála jsem se, i když úsměv přes respirátor nešel vidět. “Teda, ty jsi kočka!” řekla jsem si, s radostí se na sebe ještě chvíli dívala a před zrcadlem se otáčela, abych se viděla ze všech stran. Stává se vám to někdy? Ještě před nějakou dobou bych na tuhle otázku odpověděla, že mně teda rozhodně ne. Trvalo mi třicet jedna let, než jsem se začala sama sobě líbit. Ale víte, jak to je, lepší pozdě, než nikdy! O svém boji s přijetím svého těla po porodu jsem tady už jednou psala. A když se dívám na to, jak…

  • Jak jsme chytli covid

    Chystám zrovna slavností zelenočtvrtkovou večeři, když mi pípne mobil. “To už bude ono,” zadržím dech a kouknu na displej. “Snad to i tentokrát byl jen planý poplach a Pracovitej se mi zase bude smát, že zbytečně vyšiluju” říkám si. Jenže ne. Tentokrát na mě svítí slovo POZITIVNÍ. Od včerejška vím, že mám covid. Myslela jsem si, že po tom roce, co jsme se tomu už párkrát tak tak vyhnuli a covid už měli skoro všichni v našem okolí, budu na takovou zprávu reagovat s klidem. Jenže já jsem děsnej panikář, takže jsem byla v tu chvíli asi všechno na světě, jen ne klidná. První jsem začala přemýšlet, kde všude jsem…