• O blázinci, možná už naposled

    10.září je vyhlášené jako Den prevence sebevražd. Mně to letos připomněl Facebook, protože tuhle informaci s článkem o depresích jsem sdílela před třemi lety. Protože sebevraždy prý páchají nejčastěji lidé, kteří mají deprese. Deprese, jak už víte, je i můj společník (nebo protivník?). V boji s ní mi celkem dost výrazně pomohl i pobyt v psychiatrickém denním stacionáři. Do stacionáře jsem začala jezdit v květnu, v době, kdy jsem byla úplně na dně. Jen pro představu, byla jsem na takovém dně, že stacionář za mě musela zařídit kamarádka, která se nebála vystupovat jako moje sestřenice a obvolat všechna potřebná místa, abych mohla co nejdřív nastoupit. Já jsem nebyla schopná skoro…

  • Když skočím nahá do řeky

    “Tak jděte napřed. Já vás za chvilku doženu,” říkám a pak už se jen dívám na odcházející skupinu lidí. Lidí, kteří jsou mi za poslední týdny sice blízcí, ale přesto mě někdy pěkně štvou. Na psychiatrickém oddělení je to prostě stejný jako v rodině, někdy je milujete a někdy je chcete zaškrtit. Sotva za zatáčkou zmizí záda posledního z mé “druhé rodiny”, nečekám ani minutu. Svlíknu si bundu, svetr, tričko, sundám boty a ponožky, nakonec svlíknu legíny. Pak se rozhlídnu kolem, jestli někde není nějaký houbař, a rychle sundám i spodní prádlo. Chvilku se kochám nádherou kolem, ale pak mi dojde, že času není moc a že tady stojím nahá.…

  • Loučení s prázdninami

    Sedím v dětském pokoji na zemi, orazítkuju tričko a počítám do pěti. Pak ho složím, vezmu další, orazítkuju ho a zas pět sekund čekám. Jasně, mohla bych tuhle práci dělat víc efektivně, ale vlastně mi dneska dělá dobře, nikam nespěchat. Jsem totiž hodně unavená a tohle je poslední věc, kterou potřebuju před novým školním rokem udělat. Tento rok stíhám. Je to tak přátelé, září je za rohem, což už asi došlo všem, především pak rodičům školkových a školních dětí. Já teda měla pocit, že většinu těch rodičů jsem už potkala před týdnem v obchodě s obuví, kam jsme se vypravili všem dětem nakoupit podzimní sadu bot ve složení gumáky +…

  • Míč jako záchrana

    Jestli mi něco opravdu dovedla povinná školní docházka znechutit, tak je to volejbal. Na tělocviku jsem trpěla tak nějak odjakživa, protože mi nešlo skoro nic, neuměla jsem ani pořádně házet míčem. Takže jsem se velmi brzy dostala do kategorie těch, které vybírali do týmu jako poslední, a těch, co velmi často “zapomínali tělocvik”, aby se tomu ponížení vyhnuli. Ale když přišel gympl a každotýdenní hraní volejbalu (protože co by asi tak jiného mohly chtít holky v tělocviku dělat, že?), poznala jsem nový level utrpení v tělocviku. Celý život je tak pro mě záhadou, jak může někoho bavit volejbal nebo obecně míčové hry. Jenže pak přišly do mého života deprese a…

  • O smutku z končícího léta

    Jdu pomalu, dnes bez bot. Našlapuju na trávu a vlastně jsem ráda, že jsme ji po návratu z dovolené ještě neposekali. Je měkoučká a je ohromně příjemné v ní chodit naboso. Najednou ale šlápnu na něco kulatého a tvrdého. “A jé, ořech. Už? Ach jo,” napadne mě a vzbudí to ve mně nečekaně velký smutek. Vždycky jsem říkala, že podzim je moje nejoblíbenější roční období. Letos ale cítím s končícím létem nepříjemnou tíseň. Bojím se, co bude dál. I když se snažím covidové zpravodajství nečíst, sem tam ke mně něco prosákne a zprávy z USA o delta variantě mě popravdě vyděsily. Když si představím, jak to bylo loni, to nekonečně…

  • Vůně prázdnin

    Je to neodvratně tady. Prázdniny! Cítíte to už? Kluci za sebou mají poslední den v lesní školce, včera když jsem jela ráno do stacionáře, viděla jsem asi milion vystrojených dětí s kytkou. Já už mám v hlavě seznam věcí, co potřebuju začít zařizovat před dovolenou (občanky pro děti!!!) a těším se na všechny akce, kterými bude naše léto nabité. A tak přišel i čas shrnout, jaké novinky nastaly u nás během června. Brambůrka U ní nastalo asi nejvíc změn. Bohužel se jí velmi zhoršil ekzém, takže jsme zkusili kromě mléka vysadit taky lepek. Nastalo mírné zlepšení, ale jen na pár dní, pak se ekzém zase skokově zhoršil navzdory tomu, že…

  • Jak jsem prožila první tři týdny na psychiatrii

    “Na rozhlednu se jde tudy,” naviguje nás zdravotní sesta. Zatáčíme a ocitáme se u autobusového nádraží a poměrně frekventovaného kruhového objezdu. Kolegyně vedle mě se ohlíží kolem sebe a vypadá nervózně. “Jsi v pohodě?” ptám se. “Tady je hrozně moc lidí, co když mě tady někdo uvidí? Jak vysvětlím, že jsem tady byla?” odpovídá. “Počkej, jak jako, jak vysvětlíš? Ty lidem neříkáš, že jezdíš do stacináře?” ptám se nejistě, protože tomu moc nevěřím. Co by jim asi tak říkala každý týden když na celý den zmizí? “Jasně, že ne. Nikdo to nesmí vědět,” odpovídá. Dnes to byly přesně tři týdny, co docházím do psychiatrického denního stacionáře. Zatím jsem o tom,…

  • Jaké to je, být máma s depresí

    “Maminko, já mám strach,” přišel za mnou před pár dny večer Kecal, když už měl dávno spát. “Z čeho?” odvětila jsem už trošku otráveně, protože jsem byla ráda, že už byly děti zticha a já mohla odpočívat. A najednou tu byl Kecal. Co to bude tentokrát? Duchové? Požár? “Myslím, že jsem to od tebe chytil,” odpovídá. “Cože? Co chytil?” nechytám se pro změnu vůbec já. “Tu tvoji nemoc. Tu depresi. Víš, já se cítím nějak hrozně moc smutný,” odzbrojil mě. Usmála jsem se a objala ho: “Neboj, tahle nemoc není nakažlivá, takže jsi ji určitě nechytil. Asi máš jen smutnou náladu a to je úplně normální. Co tě trápí?”Být máma,…

  • O mém zdraví tělesném i duševním

    “Teď si tady lehněte. Já dám přes vás tohle, abyste se na to nemusela dívat,” usmívá se sestřička a pomáhá si lehnout na lehátko. Hm, tak tohle jsem nečekala. Já si myslela, že ta biopsie bude jen rychlé fik fik vsedě na ambulanci. Místo toho mě přivedli na operační sál, přišlo se podívat několik doktorů a doktorek, od pasu nahoru mě svlíkli a přikryli něčím, co nejvíc připomínalo prostěradlo, prý abych se nezašpinila krví, což mě trošku vyděsilo. A teď si mám lehnout a nechat si obličej zakrýt takovým tím operačním ubrouskem s malou dírou, kterou mi dali přes pusu. “Ale umrtvíte mi to, že jo?” ujišťuju se, když mi…

  • Na skok v blázinci

    “Tady to je. Ten blázinec, kam budu chodit,” proletí mi hlavou, když konečně dorazím na místo. Na zvoncích najdu jméno psycholožky, se kterou mám schůzku. Jenže je teprv 13:55. Sednu si proto na lavičku a nechám se nahřívat sluncem. “To je hrozný, takový krásný den a mně je zrovna dneska tak mizerně. No jo, jsem tu správně, očividně,” přemýšlím dál a beru do ruky mobil. Koukám do něj a v 13:57 jdu zazvonit. Nakonec si to těsně před zazvoněním ještě rozmyslím. Strašně se mi klepe ruka. Od rána jsem nervózní a říkám si, jak to asi bude vypadat, když dorazím moc brzo. Stačí, že už v autě na parkovišti jsem…