• Jak jsem prožila první tři týdny na psychiatrii

    “Na rozhlednu se jde tudy,” naviguje nás zdravotní sesta. Zatáčíme a ocitáme se u autobusového nádraží a poměrně frekventovaného kruhového objezdu. Kolegyně vedle mě se ohlíží kolem sebe a vypadá nervózně. “Jsi v pohodě?” ptám se. “Tady je hrozně moc lidí, co když mě tady někdo uvidí? Jak vysvětlím, že jsem tady byla?” odpovídá. “Počkej, jak jako, jak vysvětlíš? Ty lidem neříkáš, že jezdíš do stacináře?” ptám se nejistě, protože tomu moc nevěřím. Co by jim asi tak říkala každý týden když na celý den zmizí? “Jasně, že ne. Nikdo to nesmí vědět,” odpovídá. Dnes to byly přesně tři týdny, co docházím do psychiatrického denního stacionáře. Zatím jsem o tom,…

  • Jaké to je, být máma s depresí

    “Maminko, já mám strach,” přišel za mnou před pár dny večer Kecal, když už měl dávno spát. “Z čeho?” odvětila jsem už trošku otráveně, protože jsem byla ráda, že už byly děti zticha a já mohla odpočívat. A najednou tu byl Kecal. Co to bude tentokrát? Duchové? Požár? “Myslím, že jsem to od tebe chytil,” odpovídá. “Cože? Co chytil?” nechytám se pro změnu vůbec já. “Tu tvoji nemoc. Tu depresi. Víš, já se cítím nějak hrozně moc smutný,” odzbrojil mě. Usmála jsem se a objala ho: “Neboj, tahle nemoc není nakažlivá, takže jsi ji určitě nechytil. Asi máš jen smutnou náladu a to je úplně normální. Co tě trápí?”Být máma,…

  • O mém zdraví tělesném i duševním

    “Teď si tady lehněte. Já dám přes vás tohle, abyste se na to nemusela dívat,” usmívá se sestřička a pomáhá si lehnout na lehátko. Hm, tak tohle jsem nečekala. Já si myslela, že ta biopsie bude jen rychlé fik fik vsedě na ambulanci. Místo toho mě přivedli na operační sál, přišlo se podívat několik doktorů a doktorek, od pasu nahoru mě svlíkli a přikryli něčím, co nejvíc připomínalo prostěradlo, prý abych se nezašpinila krví, což mě trošku vyděsilo. A teď si mám lehnout a nechat si obličej zakrýt takovým tím operačním ubrouskem s malou dírou, kterou mi dali přes pusu. “Ale umrtvíte mi to, že jo?” ujišťuju se, když mi…

  • Na skok v blázinci

    “Tady to je. Ten blázinec, kam budu chodit,” proletí mi hlavou, když konečně dorazím na místo. Na zvoncích najdu jméno psycholožky, se kterou mám schůzku. Jenže je teprv 13:55. Sednu si proto na lavičku a nechám se nahřívat sluncem. “To je hrozný, takový krásný den a mně je zrovna dneska tak mizerně. No jo, jsem tu správně, očividně,” přemýšlím dál a beru do ruky mobil. Koukám do něj a v 13:57 jdu zazvonit. Nakonec si to těsně před zazvoněním ještě rozmyslím. Strašně se mi klepe ruka. Od rána jsem nervózní a říkám si, jak to asi bude vypadat, když dorazím moc brzo. Stačí, že už v autě na parkovišti jsem…

  • O velkém rozhodnutí

    “Tak jo, zařízeno,” píše mi kamarádka do chatu. A v dalších zprávách vypisuje, co všechno domluvila v psychiatrickém denním stacionáři, kam místo mě zavolala. Já nestačím zírat a mám opravdu velikou radost. Jak už jsem naznačila v minulém článku, rozhodla jsem se začít docházet na psychiatrické oddělení, které máme ve městě vzdáleném asi dvacet kilometrů. Jenže rozhodnout se a najít si informace na internetu je jedna věc, udělat pak ale ten zásadní krok – zavolat tam, to už je něco jiného. Obzvláště pro lidi, jako jsem já, kteří telefonování z duše nenávidí a je jim špatně od žaludku, pokaždé, když se mají někam telefonicky objednávat nebo s někým přes telefon…

  • Den s depresí

    4:17 budím se a nemůžu nějakou dobu spát, převaluju se a snažím se znovu usnout, jdu na záchod, když už jsem vzhůru, po patnácti minutách usínám 5:40 budím se opět, nevím proč, cítím se unavená, včera jsem četla knížku skoro do jedenácti, proč proboha nespím aspoň do půl sedmé, kdy mám nastavený budík? nakonec ještě v šest usínám 6:30 zvoní budík, jsem jak praštěná palicí, téměř okamžitě na mě dolehne ta nepříjemná tíha 6:40 vstávám a dám si obvyklé ranní kolečko: koupelna-dětský pokoj-ložnice-káď se studenou vodou 7:02 Brambůrka se nechce oblíkat, místo toho provozuje svoji nejoblíbenější činnost “nahaté běhání” 7:13 Kecal se vzteká, chtěl k snídani kaši, my ale nachystali…

  • Když si Máma vezme neschopenku

    Jdu pomalu. Krok za krokem. Už je to jen tři sta metrů, to přece ujdu! Rozhlídnu se, přejdu silnici a vidím lavičku. Tak jo, na chvilku si sednu. Sedám si a v tu chvíli vím, že nedojdu. Sedět je tak příjemné, moje tělo odpočívá a po tvářích se mi valí slzy. Vpíjí se do respirátoru a já si užívám zdánlivou anonymitu, kterou mi poskytuje kapuce přes hlavu a respirátor na obličeji. Už jsem slzám přestala bránit, lidi chodí kolem a ani se na mě nepodívají. Slzy tečou a já cítím jen obrovskou únavu. Už nic víc. Celé to začalo minulé pondělí. Ten den začal dobře, měla jsem ráno celkem energii,…

  • Zimo, odejdi už!

    “Do háje, to je strašná zima zase!” zaklela jsem dnes na hřišti. Teploměr před odchodem hlásil deset stupňů, slunce svítilo, a tak abych děti namotivovala jít ven, řekla jsem jim, že stačí jarní bundy. Stejně jako já už mají totiž letošní zimy po krk a když poslední dobou zmíním, že je potřeba mít zimní bundu a čepici, oba kluci protočí oči a nechtějí z domu vystrčit ani nos. Jenže pak jsme byli na hřišti, slunce zmizelo za mraky a začal foukat strašně studený vítr. Po patnácti minutách jsem byla zmrzlá a přemlouvala děti, abychom šli zase domů. Když píšu, že děti stejně jako já, už mají letošní zimy po krk,…

  • Jak žijeme v lockdownu

    Když dnes odpoledne venku padal déšť se sněhem, všude bylo bahno a já začala psát tenhle článek, přišlo mi, že větší depku za oknem jsem dlouho neviděla. Protože samozřejmě toužebně očekávám jaro. Navzdory počasí jsem se ale cítila poměrně dobře. Vyrovnaně, spokojeně, šťastně. I proto jsem se rozhodla napsat vám článek o tom, jak se máme a co je u nás doma nového. Máma Já vím, že jsem vám slíbila článek o tom, jak pokračujeme s Nevýchovou. Jenže když jsem ho začala psát, došlo mi, že to má ještě čas. Nejsme ještě ani na konci kurzu, natož abychom to měli nějak usazené a zhodnocené po jeho absolvování. Měli jsme teď…

  • Jak jsem se začala zase usmívat

    Stojím v kuchyni a chystám večeři. Chvilku předtím jsem viděla B, jak si sama hraje. Najednou se musím začít usmívat. Hlavou mi proletí myšlenka: “Já se mám tak fajn, ta Brambůrka je už čím dál víc samostatnější, brzo to i s ní bude už pohoda. A kluci jsou taky skvělí. A jak dneska venku svítilo sluníčko, to byla nádhera!” Pak se zarazím. “Cože? Co je tohle za myšlenky? kde se to vzalo? A hlavně ten pozitivní pocit, který mě nutí se usmívat? Takhle jsem se necítila snad několik měsíců!” Trvalo to jen několik minut, pak jsem zas cítila úplně jiné emoce, ale i tak to byl velký zážitek. Podobné krátké…