• A tak nám končí karanténa

    “Behet ven! Behet ven!” křičí Brambůrka jen přijdeme do kuchyně. “To jako fakt? Ty chceš běžet ven? Vždyť tam padá déšť se sněhem! A ještě jsme ani nesnídaly. To teda fakt ne.” odpovídám. Je sedm ráno, sotva jsem otevřela oči, jsme obě v pyžamu a venku to na jaro zatím teda nevypadá ani trošku. Teploměr jako bonus hlásí krásné tři stupně. Brrr, ani psa by nevyhnal. Přesto chce B okamžitě vyběhnout ven. Vždycky jsem si myslela, že to, jak moc rády děti tráví čas venku je hlavně o zvyku. Kluci to mají jak kdy. Obvykle chtějí být venku když je hezky a nemusí oblíkat spoustu vrstev. A taky když nemají…

  • O Velikonocích v karanténě

    V sobotu odpoledne se kamarádka na Facebooku ptala lidí na to, jak moc prožívají Velikonoce, a já jí tam odpovídala, že letos je to úplně na nic (teda použila jsem jiný slovo, ale to nechme teď stranou). Jako už loni to za moc nestálo. Do kostela jsme nemohli, což nás jako věřící dost rozhodilo, ale aslespoň jako rodina jsme se sešli a udělali si vlastní duchovní program doma a pondělní tradice jsme si užili taky i když jen v malém měřítku. Jenže letos mi ve čtvrtek vyšel pozitivní test na covid a tak jsme se zavřeli do karantény. Nemohli jsme se navštívit ani s babičkou, která bydlí hned vedle, nemohli…

  • Jak jsme chytli covid

    Chystám zrovna slavností zelenočtvrtkovou večeři, když mi pípne mobil. “To už bude ono,” zadržím dech a kouknu na displej. “Snad to i tentokrát byl jen planý poplach a Pracovitej se mi zase bude smát, že zbytečně vyšiluju” říkám si. Jenže ne. Tentokrát na mě svítí slovo POZITIVNÍ. Od včerejška vím, že mám covid. Myslela jsem si, že po tom roce, co jsme se tomu už párkrát tak tak vyhnuli a covid už měli skoro všichni v našem okolí, budu na takovou zprávu reagovat s klidem. Jenže já jsem děsnej panikář, takže jsem byla v tu chvíli asi všechno na světě, jen ne klidná. První jsem začala přemýšlet, kde všude jsem…

  • O trpělivosti a síle mlčení

    “Mám teda ten chleba namazat máslem?” ptám se už trošku unaveně. Dorozumět se s Brambůrkou o tom, co by zrovna chtěla, je někdy náročné. “Jo” ozve se a já si oddechnu. “Dobře.” řeknu a začnu chleba mazat. V tu chvíli se ale něco stane. Asi jsme se špatně pochopily nebo si to B rozmyslela. Najednou se rozbrečí a aby dodala důraz tomu, jak moc je naštvaná, sleze opatrně z židličky a pak sebou plácne na zem vedle mých nohou. Spustí řev jako lvice. Sedím a v duchu počítám. 1, 2, 3…10. Ne, ještě nejsem klidná. Tak ještě: 11, 12, 13…20. Ok, tohle by šlo. “Ty se takhle hrozně zlobíš? Chtěla…

  • Před branami dalšího lockdownu

    Dnešek byl zvláštní. Vyrazili jste někam na výlet? Za hranice své obce, kam už se zítra (a kdoví, jak dlouho) nepodíváte? My jsme byli na výletě včera a tak jsme dnes trávili čas na naší zahradě a na hodinku jsme si odskočili na dětské hřiště. Upřímně doufám, že nám ho tady na vesnici nezamknou, protože jsme tam obvykle sami, ale být bez něj během prvního lockdownu, asi bych si hodila mašli. Když jsme byli na hřišti a svítilo sluníčko, vlívala se mi do těla naděje. Naděje, že to nějak zvládneme. Že brzy už určitě bude líp. Loni na jaře to celkem šlo. S prodlužujícími se dny, přibývajícím sluncem a naopak…

  • A slunce pomalu zapadá…

    Letošní prázdniny měl Pracovitej hodně plné a tak když jsme v srpnu diskutovali o tom, jak si vynahradit to, že s námi moc není, rozhodli jsme se naplánovat na říjen ještě jednu týdenní dovolenou. Dnes odpoledne jsme se z ní vrátili a musím říct, že podzimní dovolená má obrovské kouzlo. Asi to zopakujeme i příští rok. První část týdne jsme se uchýlili do chatičky v Brumově-Bylnici. Byla skoro v lese, kolem nikde nikdo a my si čtyři dny užívali jen v úzkém kruhu naší rodiny. Bylo mi tam moc dobře i když venku byla už celkem zima, všude bahno a já každý večer prala v malém lavoru alespoň jednu ze…

  • Jarní zpravodajství

    Nemůžu uvěřit, že už je květen. Letošní jaro nějak spěchá a už bude rychle pryč. Co se děje mezitím u nás? MámaJá jsem začala před měsícem chodit na psychoterapii. Už vím, že to co mě trápí, nejsou úzkosti, ale panické ataky (ne že by mi přesné názvosloví k něčemu bylo). Terapie je zatím, ehm, jak to říct. Asi jako strhnout strup a hnípat se v ráně (omlouvám se za lehce nechutné přirovnání). Zatím to prostě hodně bolí. Po včerejším čtvrtém setkání jsem celou cestu domů brečela a bouchala rukama do volantu. Emoce holt chtěly ven. Kromě toho se mi zvyšuje četnost těch atak (skloňuju to dobře?🤔). Minulý týden jsem ji…

  • Jak to dávám?

    Včera mě pobavila moje kamarádka, když mi napsala: “Stejně nechápu, jak to všechno dáváš.” Tím “to” myslela předpokládám tři děti. Nebo možná karanténu s nima nebo Brambůrčiny rostoucí zuby. Nebo všechno do kupy. Každopádně vám prozradím tajemství. NEDÁVÁM TO 🤷‍♀️ Minimálně mi nepřijde, že bych cokoli dávala. Možná tak prádlo do pračky dávám často. Nebo sem tam vyhrožuju dáváním na zadek, když jsem zoufalá. A vlastně si jednou denně dám pár minut klidu, když se zamknu na záchodě s mobilem. Jo a kafe. To si taky dávám celkem často. Ale jinak mi přijde, že se hlavně vezu. Jako když nastoupíte na loď, protože plavba na moři je přece strašně super.…

  • Haranténa

    Tak co? Jak zvládáte haranténu? (To není překlep, ale moje nové oblíbené slovo! Haranténa = karanténa s dětma, kdyby vám to náhodou nedošlo😁) U nás je střídavě oblačno. Brambůrka, která už bude mít za pár dnů devět měsíců, má zase nějaké horší období. Zuby? Asi. Nebo taky cokoli dalšího. Už jsem unavená z hledání příčin a stejně mi to v ničem nepomáhá, takže to neřeším. Řekněme, že to jsou třeba ty zuby. Včera hystericky řvala 95 % času mimo nosítko nebo spaní. Takže jsem většinu dne nosila, abych se z toho nezbláznila. Dnes v noci navíc blbě spala. Jinak její vývoj jde zuřivě dopředu. Sedí, klečí, péruje na čtyřech, plazí…

  • Každá si zvykla!

    Možná si na základě mých posledních příspěvků myslíte, že jsem se už s aktuální situací vyrovnala a pandemii koronaviru neřeším, když jsem začala psát o jiných věcech. Není to tak, samozřejmě. Pořád se opravdu hodně bojím a sem tam mám úzkostné stavy, které se snažím rozdýchávat. Ale často si taky vzpomenu na moji oblíbenou hlášku z jedné české pohádky: “Každá si zvykla!” Protože mám zároveň pocit, že začínám chápat, jak lidé mohli prožít své životy během morových epidemií, válek, v totalitách. Jak mohli i tak rodit, zamilovávat se, budovat domovy. Člověk je hodně přizpůsobivý tvor a opravdu si zvykne na cokoli a snaží se svůj život žít navzdory tomu všemu.…