• Co nového v naší rodině

    Dnes je den dětí! A já se při té příležitosti vracím ke článkům, které jsem dříve psala s větší pravidelností. Článkům o tom, co je u nás doma nového, co se děje a jak se vlastně máme. Naposledy jsem psala v únoru a od té doby se toho stalo hodně. A dnes začnu dětma. Kecal Šest let a osm měsíců. Má za sebou jaro plné seznamováním se školou. Byli jsme na Dni otevřených dveří, dvakrát na seznamování se spolužáky, pracovali jsme společně s dalšími rodiči na školní zahradě, absolvovali jsme zápis. Takže Kecal je už ve škole jako doma. A hodně se na září těší. Protože jsem plánovací maniak a nerada řeším věci…

  • Poslední přezkoušení ve školce

    “Máme dneska něco?” ptám se rozespale Pracovitého v sedm ráno, když zvoní budík. “Nevím, asi ne,” odpovídá a ještě na minutku usínáme. Když po chvilce Pracovitej vykřikne: “Kecal má přezkoušení ve školce! V osm!” Po pár minutách už lítáme jak hadr na holi. Ještěže tu školku máme pár metrů od domu. Máme za sebou druhé přezkoušení ve školce a tentokrát jsem tam s Kecalem nebyla já. Má snaha skončila u nachystání slušného oblečení pro Kecala, aby si neoblekl včerejší špinavé tepláky. A když jsem pak v klidu snídala, protože já dneska nikam nejdu, takže pohoda, prohlásil Pracovitej jen tak mimochodem: “A co portfolio? Máme ho někde?” Málem mi v tu…

  • Zápis do první třídy

    “Tak co, jak se ti ten zápis líbil?” ptám se Kecala, sotva vyjdeme před školu. “Hm,” odpovídá a přemýšlí. “Kdo bude druhej u auta, ten je shnilej banán!” zakřičí najednou a vyběhne. Váhám jen vteřinu a už běžím taky. On utíká po chodníku a já mu nadběhnu zkratkou přes trávu, už už jsem skoro u auta a Kecal najednou změní pravidla a zakřičí: “Kdo bude u auta první, platí zmrzku!” “To není fér,” volám se smíchem a běžím ho polechtat. Skončí na trávě, smějeme se spolu. Pak nastupujeme do auta a jedeme spolu na tu slíbenou zmrzlinu. “Stejně bych ji platila já,” rezignuju s úsměvem. Máme za sebou konečně zápis…

  • Jak jsem získala informovaný souhlas od Kecala

    “Kecale, zlato, já tomu moc nerozumím. Proč tohle děláš? Prosila jsem tě, abys tam už neskákal, že to ruší ostatní, kteří si chtějí povídat o té tvojí budoucí škole. Co se děje?” jsem už dost zoufalá. Dívám se na něj a je mi jasné, že něco se dít musí. Tohle není jen tak, aby mi dělal naschvály, tohle naštěstí neznám. Jenže on se na mě jen beze slov naštvaně podívá a sice přestane se svou hlasitou činností, ale bavit se se mnou nechce ani trochu. Pozoruju ho a přemýšlím, co mohlo způsobit jeho chování. Když o pár minut později zase uteče a začne rušit, cítím se jako naprosto mizerná matka.…

  • Předvánoční pozitiva

    „Uf,“ zavírám počítač a jdu s úlevou za Pracovitým, který vedle ukládá děti. Opusinkuju je a jdeme společně do kuchyně. Mám za sebou svou první online zkoušku. Dělat zkoušku 20.prosince mi první přišlo jako naprostý nesmysl. Jenže pak jsem viděla, jak se mi plní lednový kalendář deadliny různých prací, ostatními zkouškami a hned mi bylo jasné, že to musím aspoň zkusit. I kdybych to nedala, za pokus to stojí a tahle zkouška prý nepatří mezi ty složité. Bylo to naštěstí přesně tak, jak učitelka předesílala, nebyla to složitá zkouška a i když ještě nemám výsledek, protože byla písemná a půlka otázek byly otázky otevřené, takže to počítač nevyhodnotil automaticky, věřím,…

  • A první přezkoušení je za náma…

    “Tak je to za náma. Krásně jsi to zvládl, jsem na tebe fakt pyšná,” řekla jsem Kecalovi, když jsme dnes vyšli ven z budovy školky. “A nevadí, že jsem něco nevěděl?” zeptal se nejistě. “Ale kdepak. Nikdo neví všechno, to je úplně normální,” odpověděla jsem. Kecal je letos předškolák a tak má povinný rok předškolní docházky. Jenže já už loni měla jasno, že nechci, aby musel přestat chodit do lesní školky a být poslední rok ve školce jiné. Takže jsem si zažádala o individuální vzdělávání v rámci kterého musíme dvakrát za rok na přezkoušení. Dnes byl den prvního z nich. Ono se to lehce řekne, že o nic nejde, že…

  • Přes mraky prosvítá slunce

    “Dámy a pánové, příští stanice Svitavy,” ozve se mi nad hlavou zrovna ve chvíli, kdy otevírám svůj blog. Jedu už zase do Brna. Za oknem prší a ve vlaku je ticho. Čeká mě odpoledne a večer ve škole a rozhodla jsem se čas ve vlaku využít k napsání článku o tom, jak se máme a co je u nás nového. Máma Dneska začnu mnou. Ač nerada, musím si přiznat, že tenhle podzim je opravdu náročný. Hlídačka, kterou jsme si v září našli, u nás od té doby hlídala asi tak dva nebo tři týdny. To, že má čtyři děti a je tím pádem zkušená, se ukázalo jako negativum v tom,…

  • Jak šel Kecal za Pipi

    “A já půjdu za Pipi,” prohlásil před nějakou dobou Kecal, když vymyslel, že na jeho narozeninové oslavě budou mít všichni masky. “Za Pipi? Proč za ni?” zeptala jsem se překvapeně. “Jo, protože je s ní sranda a všechny přepere,” vysvětlil Kecal a tím bylo téma uzavřeno. “Ok, tak Kecal půjde za Pipi. No, je o tom přesvědčený, tak mu do toho nebudu mluvit,” řekla jsem si v duchu a začala jsem připravovat kostým. Jenže dva týdny na to přišly z jeho strany pochybnosti. To když si vyrobil z tvrdého papíru masku Pipi a šel s ní do školky. Děti se mu prý smály a tak jí pak zahodil. Ten den…

  • Loučení s prázdninami

    Sedím v dětském pokoji na zemi, orazítkuju tričko a počítám do pěti. Pak ho složím, vezmu další, orazítkuju ho a zas pět sekund čekám. Jasně, mohla bych tuhle práci dělat víc efektivně, ale vlastně mi dneska dělá dobře, nikam nespěchat. Jsem totiž hodně unavená a tohle je poslední věc, kterou potřebuju před novým školním rokem udělat. Tento rok stíhám. Je to tak přátelé, září je za rohem, což už asi došlo všem, především pak rodičům školkových a školních dětí. Já teda měla pocit, že většinu těch rodičů jsem už potkala před týdnem v obchodě s obuví, kam jsme se vypravili všem dětem nakoupit podzimní sadu bot ve složení gumáky +…

  • Jak jsme si dovolenkovali v Chorvatsku II.

    Když dnes ráno zazvonil v sedm hodin budík, byla jsem jak praštěná palicí. Ach ta rána po dovolené. Budík jsme večer předtím nastavili kvůli Pracovitému, jenže on už v ložnici samozřejmě nebyl. Brambůrka si na dovolené zase navykla na spaní s rodiči a tak se v noci probudila, plakala, já ji utěšila, seděla vedle její postýlky a když jsem se od ní snažila potřetí vyplížit a ona opět zvedla hlavu a řekla: “maminto, hačí, neutíkej od mě,” šla jsem probudit Pracovitého, aby si s ní šel lehnout vedle. Protože já už měla chuť na ni začít křičet, že maminta teda rozhodně nechce dělat celou noc hačí a chce spát. Brambůrka…