• Jak šel Kecal za Pipi

    “A já půjdu za Pipi,” prohlásil před nějakou dobou Kecal, když vymyslel, že na jeho narozeninové oslavě budou mít všichni masky. “Za Pipi? Proč za ni?” zeptala jsem se překvapeně. “Jo, protože je s ní sranda a všechny přepere,” vysvětlil Kecal a tím bylo téma uzavřeno. “Ok, tak Kecal půjde za Pipi. No, je o tom přesvědčený, tak mu do toho nebudu mluvit,” řekla jsem si v duchu a začala jsem připravovat kostým. Jenže dva týdny na to přišly z jeho strany pochybnosti. To když si vyrobil z tvrdého papíru masku Pipi a šel s ní do školky. Děti se mu prý smály a tak jí pak zahodil. Ten den…

  • O tom, když je dítě na víkend jedináček

    “Maminko, já se těch jezdících schodů hrozně bojím,” oznamuje mi Kecal. “No jo, jsou rychlý, co? Neboj, chytnu tě za ruku,” odpovídám. Přestože mám na zádech bágl a v jedné ruce jeho kufřík, můžu ho chytit. Protože žádné další dítě s náma není. Žádná Brambůrka v náručí, žádnej Tygr visící na mé ruce. Jen já a Kecal. Vyjeli jsme si s Kecalem na tři dny do Prahy. On si vyzkoušel na chvilku, jaké je to být jedináček a mít maminku jen pro sebe, já jsem si zas dala ochutnávku toho, jaké to je, mít jen jedno skoro šestitiletý dítě. Vyrazili jsme ve středu odpoledne a už cesta vlakem byla moc…

  • Jak jsme si užili čtyři dny bez dětí

    Sedím na lavičce a sleduju jednu kamarádku. Povídáme si a po ní lezou děti. Má děti podobně staré jako je Brambůrka a Tygr. Každou chvilku jí skočí do řeči, celou jí opatlávají, samozřejmě naprosto nulové dodržování nějakého jejího osobního prostoru, v mezičase se spolu děti dohadují o balónek. “Ty jo, aha, tak takhle vypadám, když jsem s dětma,” dojde mi. A přemýšlím nad tím, jak šílené je, vidět to zvenku. Já jsem v tu chvíli bez dětí. Odjeli jsme totiž na čtyřdenní festival nepočítačových her Gamecon do Pardubic, a poprvé nám jedna babička hlídá všechny tři děti. Vlastně mě tohle uvědomění šokovalo. No ve skutečnosti, když je člověk už tak…

  • Když si Máma vezme neschopenku

    Jdu pomalu. Krok za krokem. Už je to jen tři sta metrů, to přece ujdu! Rozhlídnu se, přejdu silnici a vidím lavičku. Tak jo, na chvilku si sednu. Sedám si a v tu chvíli vím, že nedojdu. Sedět je tak příjemné, moje tělo odpočívá a po tvářích se mi valí slzy. Vpíjí se do respirátoru a já si užívám zdánlivou anonymitu, kterou mi poskytuje kapuce přes hlavu a respirátor na obličeji. Už jsem slzám přestala bránit, lidi chodí kolem a ani se na mě nepodívají. Slzy tečou a já cítím jen obrovskou únavu. Už nic víc. Celé to začalo minulé pondělí. Ten den začal dobře, měla jsem ráno celkem energii,…

  • Jak jsem si zavolala o radu

    “Rodičovská linka, dobrý den.” ozve se z telefonu. Nádech, výdech. “Dobrý den, mám problém se synem a moc nevím, co s tím.” odpověděla jsem. Je to už nějakou dobu, co Kecal začal mít podivné řeči. Po každém konfliktu se ozývalo “nemáte mě rádi”, “uteču od vás”, nebo nejhorší varianta “zabiju se”. Kromě toho, když něco provedl, začal sám sebe bít do hlavy. První reakcí na to byl šok. Kde to proboha slyšel? Proč to říká? Proč to dělá? Myslí to vážně? Časem jsem už ale celkem otupěla a sice jsem na to nereagovala nijak cynicky nebo posměšně, ale už jsem to ani nijak extra neřešila. Až do včerejšího dne. Návrat…

  • O svobodě dělat chyby

    Dopředu, dozadu, zarýt nohy do kamínků. Dopředu, dozadu, zarýt nohy do kamínků. Pohyby, které Tygr neustále opakuje na houpačce. Leží na ni na břichu a kouká při houpání do země. Brambůrka si hraje na písku a Kecal běhá kolem. Neběhá sám, hned jak jsme přišli na hřiště, seznámil se s dětmi, které tady byly, a začal si s nima hrát. Tygr tím pádem osaměl. V jeho obličeji vidím smutek a zklamání. Já sedím na lavičce a když se na mě Tygr podívá, povzbudivě se usměju. Víc dělat nechci. Už ne. Když se narodil Kecal, zaplavila mě, stejně jako spoustu jiných rodičů, obrovská vlna zodpovědnosti. Pamatuju si, jak jsem ve čtyři…

  • Kdy se cítím být skvělou mámou

    “Jo!” vykřiknu radostí poněkud hlasitěji než jsem očekávala, takže paní pár metrů ode mě poskočí, jak se lekne. “Pardon,” řeknu a usměju se. Ona to samozřejmě nevidí, mám respirátor a ona taky. Jsme v obchodě a já právě investovala drahocených patnáct minut na to, abych pročetla složení všech čokoládových zajíčků. Hledám nějakého bez mlíka a v podstatě hlavně kvůli téhle misi jsem jela do největšího obchodu široko daleko, kde mají výběr obrovský. Tygr totiž nemůže mlíko a pokaždé, když někdo k nám domů přiveze čokoládu nebo na čokoládu jen přijde řeč, rozbrečí se, nešťastný, že si ji nemůže dát. Blízkým kamarádům a známým to říkám a prosím je, aby přinesli…

  • Proč už nemám tělísko

    Pamatujete na článek o antikoncepci, který tady na blogu (tedy na facebookové stránce) rozpoutal celkem zajímavou debatu? Pokud jste ho nečetli a zajímá vás tohle téma, můžete si ho přečíst tady anebo tady. Na facebooku doporučuju nevynechat diskuzi. Od té doby se mnohé změnilo a tak dnes píšu pokračování. Naposled jsem skončila u toho, že po letech hledání a dvou neplánovaných těhotenstvích jsem si nechala dát nehormonální tělísko, teď už ho ale nemám. Co se stalo? Proč jsem si ho nechala vyndat? A jak se chráníme? Nejsem náhodou počtvrtý těhotná? (Na to teda odpovím rovnou, NEJSEM!) Tělísko jsem si nechala zavést hned po šestinedělí s Brambůrkou. Nechtěla jsem riskovat další…

  • Prázdnota, která mě zaplňuje

    Dívám se na děti, jak si hrají. Tygr dává na kamenný stůl drobné oblázky, Kecal z nich vybírá ty nejhezčí a zbytek pak házejí zpátky na zem. Brambůrka je sleduje a nejvíc se jí líbí, když může taky ručičkama házet kamínky na zem. Slunce svítí a já mu nastavuju svou tvář. Třeba to slunce pomůže. Třeba se něco stane a ta prázdnota zmizí. Nezmizela. Ta prázdnota uvnitř mě je tam pořád. Poslední týdny se zvětšuje, zaplňuje už skoro celou mou mysl. A já se snažím přežít, den za dnem. Hledat nějaké pozitivní momenty, racionálně si připomínat, jak dobře se vlastně mám. Jenže i když se mi vlastně “nic” neděje, je…

  • Jak se peče s malými dětmi

    Musím se k něčemu přiznat. Každý rok máme o Vánocích spoustu krásných a hlavně vynikajících druhů cukroví. A každý rok skoro nic z toho nepeču já. Prostě bydlet vedle mámy Pracovitého a slavit s ní Vánoce má nějaké obrovské plusy. Pracovitej se do přípravy cukroví taky zapojuje, každoročně dělá vosí hnízda (včelí úly?) a rumové kuličky. Sem tam zkusí i něco nového a neobvyklého, třeba cukroví se slaným karamelem. A já? Já se celý rok psychicky připravuju na ta dvě odpoledne, co budeme s dětmi dělat perníčky. Když jsem hledala dneska v hloubi google fotek, kdy jsme s pečením perníčků začali, byla jsem poněkud překvapená. Kecal měl tehdy dva a…