• O smutku z končícího léta

    Jdu pomalu, dnes bez bot. Našlapuju na trávu a vlastně jsem ráda, že jsme ji po návratu z dovolené ještě neposekali. Je měkoučká a je ohromně příjemné v ní chodit naboso. Najednou ale šlápnu na něco kulatého a tvrdého. “A jé, ořech. Už? Ach jo,” napadne mě a vzbudí to ve mně nečekaně velký smutek. Vždycky jsem říkala, že podzim je moje nejoblíbenější roční období. Letos ale cítím s končícím létem nepříjemnou tíseň. Bojím se, co bude dál. I když se snažím covidové zpravodajství nečíst, sem tam ke mně něco prosákne a zprávy z USA o delta variantě mě popravdě vyděsily. Když si představím, jak to bylo loni, to nekonečně…