• Jen já a on

    “Konečně spí,” říkám si v duchu a dívám se ve tmě směrem k Brambůrčině postýlce. Zhasínám čtečku a pomalu se vyplížím z dětského pokoje. “Promiň, strašně jsem to přehnala,” vypadne ze mně hned, jak vejdu do ložnice. “Ty promiň, bylo to strašný, jak řvala a já něvěděl, co s tím,” odpovídá mi Pracovitej. “Že? Mně to dostává do takovýho nasrání, že pak začnu shazovat vinu na tebe a melu úplný kraviny, přitom ty za to rozhodně nemůžeš, že tak řvala. To spíš ty prokletý zuby, co jí lezou,” říkám. “No já na tebe taky řval úplně bezdůvodně, jen z toho zoufalství, že nevím, jak pomoct. Je to šílený, co s…

  • Jak se peče s malými dětmi

    Musím se k něčemu přiznat. Každý rok máme o Vánocích spoustu krásných a hlavně vynikajících druhů cukroví. A každý rok skoro nic z toho nepeču já. Prostě bydlet vedle mámy Pracovitého a slavit s ní Vánoce má nějaké obrovské plusy. Pracovitej se do přípravy cukroví taky zapojuje, každoročně dělá vosí hnízda (včelí úly?) a rumové kuličky. Sem tam zkusí i něco nového a neobvyklého, třeba cukroví se slaným karamelem. A já? Já se celý rok psychicky připravuju na ta dvě odpoledne, co budeme s dětmi dělat perníčky. Když jsem hledala dneska v hloubi google fotek, kdy jsme s pečením perníčků začali, byla jsem poněkud překvapená. Kecal měl tehdy dva a…

  • Honba za pokladem

    V sobotu se ozval zvonek. Kecal běžel otevřít, ale před dveřmi nikdo nebyl. “Kdo tady zvonil?” divil se. A pak si všiml, že je ve schránce nějaký dopis. “Tati, tady je dopis! Honem, otevři schránku!” křičel vzrušeně. Když dopis společně otevřeli, zjistili, že je to mapa k pokladu. Před dvěma lety jsme se rozhodli, že příval hraček, který se valí do naší domácnosti musíme nějak zastavit nebo aspoň omezit. Zatím s tím spíše bojujeme, ale povedlo se nám alespoň jedno opatření, které funguje skvěle. Zavedli jsme pravidlo, že k svátkům si dáváme společné zážitky. Ubyly nám tím pádem tři příležitosti za rok, kdy by naše děti očekávaly a dostávaly hračky…

  • O spravedlnosti v péči o děti

    “Už řvou, kolik je?” “Půl sedmé.” “Vstaneš ty?” “Ani náhodou, já u nich byla v noci třikrát!” “Ale já vstával včera!” “No, po asi roce, to je fakt hrdinství.” “To není pravda, zase přeháníš.” Věčný problém. V rodičovství má člověk dost často dojem, že ten druhej dělá míň. Pamatuju si na to, jak jsem byla čerstvá matka a záviděla Pracovitému jeho práci. Jen tak si zmizet na osm hodin, dělat něco kreativního a zábavného (samozřejmě jsem v tu chvíli nebyla schopná vidět, že taky zažívá někdy stres a že jeho práce je náročná), dávat si kafe s kolegama a každý den v klidu oběd. To bylo pro mě něco nedosažitelného,…