• Jak jsem si vyplnila Year Compass a dodala si naději

    “10, 9, 8, 7…” odpočítávají kamarádi a já poprvé v životě cítím o Silvestru strach. Svírá mě už několik dní. Poslední rok nebyl lehký, ve skutečnosti byl asi nejhorší v mém životě. Jenže právě před rokem jsem byla hrozně moc plná naděje. Věřila jsem, že rok 2021 nemůže být horší než ten covidový rok 2020. Ale byl, o dost, nejen kvůli covidu, se kterým to bylo furt dost na hovno, ale hlavně kvůli mým depresím. A tak jsem letos poprvé zažívala strach z přelomu roku. Samozřejmě racionální část mého já ví, že je to celé blbost. Nový rok je jen konstrukt, který jsme si vymysleli my lidi. Jenže moje emoce…

  • Bilancování roku 2021

    Blíží se konec roku a to je pro mě vždycky čas bilancování. Změnilo se toho opravdu hodně. Když mi v půlce roku 2020 začaly zdravotní problémy, hledala jsem příčiny všude možně. Abych tehdy otestovala, co můžu bezpečně jíst a co ne, byla jsem na začátku tohoto roku na nízkohistaminové stravě v kombinaci s low fodmap dietou, se stravou mi pomáhala nutriční terapeutka, která se na histaminovou intoleranci a potravinové alergie a intolerance specializuje. Nemohla jsem jíst skoro nic z mé dřívější stravy, bylo to náročné období, o kterém jsem tady mnohokrát psala. Po skoro půl roce bylo jasné, že opravdu reaguju na histamin a fruktany. Fruktany jsou v pšenici, žitu,…

  • Jak jsem k sobě začala být laskavá. Když už je ten advent!

    Stavím vodu na čaj a pouštím si na televizi Spotify. Děti vyběhly nahoru do dětského pokoje a já mám klid. Beru z adventního kalendáře čaj, dnes mám mátový. Vybírám svůj oblíbený hrnek a hledám vánoční playlist. Pouštím si nejvíc kýčovité popové vánoční písničky a k tomu srkám mátový čaj. Před týdnem, den předtím než jsem šla na terapii, jsem se večer rozbrečela. Bylo toho na mě moc. Můj pokus o návrat ke zdravé stravě nevyšel, po dvou dnech jsem snědla hromadu čokolády a večer brambůrky. Byla jsem zas děsně unavená a čokoláda mě držela nad vodou. Když jsem si zkusila zacvičit jógu, byla jsem v šoku z toho, že jsem…

  • Přes mraky prosvítá slunce

    “Dámy a pánové, příští stanice Svitavy,” ozve se mi nad hlavou zrovna ve chvíli, kdy otevírám svůj blog. Jedu už zase do Brna. Za oknem prší a ve vlaku je ticho. Čeká mě odpoledne a večer ve škole a rozhodla jsem se čas ve vlaku využít k napsání článku o tom, jak se máme a co je u nás nového. Máma Dneska začnu mnou. Ač nerada, musím si přiznat, že tenhle podzim je opravdu náročný. Hlídačka, kterou jsme si v září našli, u nás od té doby hlídala asi tak dva nebo tři týdny. To, že má čtyři děti a je tím pádem zkušená, se ukázalo jako negativum v tom,…

  • To batole uvnitř nás

    “To nechci,” křičí B a zoufale s sebou hodí na zem. Kope kolem sebe, křičí, zaťaté pěstičky lítají vzduchem. Já stojím a dívám se na ni. Snažím se dýchat, abych na ni nezačala křičet. Dneska už toho mám po krk. Není se co divit, už to bude deset dní, co jsme skoro pořád společně zavření doma. Pracovitej a Kecal totiž chytli covid. Takže žádná školka, žádné výlety, žádné návštěvy, už zase. A do toho Brambůrka, batole, které se nebojí projevit svůj názor. Když jsem tak na ni koukala, napadlo mě, že bych si vlastně po těch deseti dnech taky ráda lehla na zem a křičela. Možná i mlátila pěstma kolem…

  • Podzime, podzime, já tě nakonec stejně miluju!

    “Ještě tady, Brambůrko,” ukazuju před sebe na zem. Leží tam ořech a B hned běží, vezme ho do ruky a hází do košíku. “Hele, už máme skoro plný košík,” říkám a usmívám se. Slunce dneska svítí, kluci si někde hrajou a já mám zas hrozně hezký den. Pamatujete, jak jsem psala, že se hrozně bojím podzimu? Moje negativní předpovědi a strachy se zatím nenaplnily ani trošku. Naopak si podzim opravdu užívám. Není to tím, že by všechno, co jsem si plánovala vycházelo dobře, spíš se mi daří (a někdy právě navzdory různým komplikacím) udržet si pozitivní přístup. Co se tedy v posledním měsíci stalo? Začala jsem se školou. S velkým…

  • O smutku z končícího léta

    Jdu pomalu, dnes bez bot. Našlapuju na trávu a vlastně jsem ráda, že jsme ji po návratu z dovolené ještě neposekali. Je měkoučká a je ohromně příjemné v ní chodit naboso. Najednou ale šlápnu na něco kulatého a tvrdého. “A jé, ořech. Už? Ach jo,” napadne mě a vzbudí to ve mně nečekaně velký smutek. Vždycky jsem říkala, že podzim je moje nejoblíbenější roční období. Letos ale cítím s končícím létem nepříjemnou tíseň. Bojím se, co bude dál. I když se snažím covidové zpravodajství nečíst, sem tam ke mně něco prosákne a zprávy z USA o delta variantě mě popravdě vyděsily. Když si představím, jak to bylo loni, to nekonečně…

  • Jak se Vanda cítila zase Vandou

    V rádiu hrajou moji oblíbenou písničku. Stahuju okýnko a rádio zesiluju. “Panebože, to je pocit!!! To už jsem dlouho nezažila! Cítím se zase jako Vanda. Ne jako máma Vanda, jen jako Vanda! Už jsem skoro zapomněla, jaké to je,” říkám si a u toho si zpívám. Před chvílí jsem se vrátila z pohovoru. Ano, čtete dobře, z pohovoru na práci. Stalo se to celé tak nějak hrozně rychle, že jsem o tom ani na blog nestihla napsat. V úterý ráno jsem byla se švagrovou a dětmi na hřišti, mluvila jsem s ní o tom, že pokukuju na internet po pracovních nabídkách, ale že tady v okolí nejsou žádné relevantní částečné…

  • Vůně prázdnin

    Je to neodvratně tady. Prázdniny! Cítíte to už? Kluci za sebou mají poslední den v lesní školce, včera když jsem jela ráno do stacionáře, viděla jsem asi milion vystrojených dětí s kytkou. Já už mám v hlavě seznam věcí, co potřebuju začít zařizovat před dovolenou (občanky pro děti!!!) a těším se na všechny akce, kterými bude naše léto nabité. A tak přišel i čas shrnout, jaké novinky nastaly u nás během června. Brambůrka U ní nastalo asi nejvíc změn. Bohužel se jí velmi zhoršil ekzém, takže jsme zkusili kromě mléka vysadit taky lepek. Nastalo mírné zlepšení, ale jen na pár dní, pak se ekzém zase skokově zhoršil navzdory tomu, že…

  • O mém zdraví tělesném i duševním

    “Teď si tady lehněte. Já dám přes vás tohle, abyste se na to nemusela dívat,” usmívá se sestřička a pomáhá si lehnout na lehátko. Hm, tak tohle jsem nečekala. Já si myslela, že ta biopsie bude jen rychlé fik fik vsedě na ambulanci. Místo toho mě přivedli na operační sál, přišlo se podívat několik doktorů a doktorek, od pasu nahoru mě svlíkli a přikryli něčím, co nejvíc připomínalo prostěradlo, prý abych se nezašpinila krví, což mě trošku vyděsilo. A teď si mám lehnout a nechat si obličej zakrýt takovým tím operačním ubrouskem s malou dírou, kterou mi dali přes pusu. “Ale umrtvíte mi to, že jo?” ujišťuju se, když mi…