• O smutku z končícího léta

    Jdu pomalu, dnes bez bot. Našlapuju na trávu a vlastně jsem ráda, že jsme ji po návratu z dovolené ještě neposekali. Je měkoučká a je ohromně příjemné v ní chodit naboso. Najednou ale šlápnu na něco kulatého a tvrdého. “A jé, ořech. Už? Ach jo,” napadne mě a vzbudí to ve mně nečekaně velký smutek. Vždycky jsem říkala, že podzim je moje nejoblíbenější roční období. Letos ale cítím s končícím létem nepříjemnou tíseň. Bojím se, co bude dál. I když se snažím covidové zpravodajství nečíst, sem tam ke mně něco prosákne a zprávy z USA o delta variantě mě popravdě vyděsily. Když si představím, jak to bylo loni, to nekonečně…

  • Jak se Vanda cítila zase Vandou

    V rádiu hrajou moji oblíbenou písničku. Stahuju okýnko a rádio zesiluju. “Panebože, to je pocit!!! To už jsem dlouho nezažila! Cítím se zase jako Vanda. Ne jako máma Vanda, jen jako Vanda! Už jsem skoro zapomněla, jaké to je,” říkám si a u toho si zpívám. Před chvílí jsem se vrátila z pohovoru. Ano, čtete dobře, z pohovoru na práci. Stalo se to celé tak nějak hrozně rychle, že jsem o tom ani na blog nestihla napsat. V úterý ráno jsem byla se švagrovou a dětmi na hřišti, mluvila jsem s ní o tom, že pokukuju na internet po pracovních nabídkách, ale že tady v okolí nejsou žádné relevantní částečné…

  • Vůně prázdnin

    Je to neodvratně tady. Prázdniny! Cítíte to už? Kluci za sebou mají poslední den v lesní školce, včera když jsem jela ráno do stacionáře, viděla jsem asi milion vystrojených dětí s kytkou. Já už mám v hlavě seznam věcí, co potřebuju začít zařizovat před dovolenou (občanky pro děti!!!) a těším se na všechny akce, kterými bude naše léto nabité. A tak přišel i čas shrnout, jaké novinky nastaly u nás během června. Brambůrka U ní nastalo asi nejvíc změn. Bohužel se jí velmi zhoršil ekzém, takže jsme zkusili kromě mléka vysadit taky lepek. Nastalo mírné zlepšení, ale jen na pár dní, pak se ekzém zase skokově zhoršil navzdory tomu, že…

  • O mém zdraví tělesném i duševním

    “Teď si tady lehněte. Já dám přes vás tohle, abyste se na to nemusela dívat,” usmívá se sestřička a pomáhá si lehnout na lehátko. Hm, tak tohle jsem nečekala. Já si myslela, že ta biopsie bude jen rychlé fik fik vsedě na ambulanci. Místo toho mě přivedli na operační sál, přišlo se podívat několik doktorů a doktorek, od pasu nahoru mě svlíkli a přikryli něčím, co nejvíc připomínalo prostěradlo, prý abych se nezašpinila krví, což mě trošku vyděsilo. A teď si mám lehnout a nechat si obličej zakrýt takovým tím operačním ubrouskem s malou dírou, kterou mi dali přes pusu. “Ale umrtvíte mi to, že jo?” ujišťuju se, když mi…

  • Na skok v blázinci

    “Tady to je. Ten blázinec, kam budu chodit,” proletí mi hlavou, když konečně dorazím na místo. Na zvoncích najdu jméno psycholožky, se kterou mám schůzku. Jenže je teprv 13:55. Sednu si proto na lavičku a nechám se nahřívat sluncem. “To je hrozný, takový krásný den a mně je zrovna dneska tak mizerně. No jo, jsem tu správně, očividně,” přemýšlím dál a beru do ruky mobil. Koukám do něj a v 13:57 jdu zazvonit. Nakonec si to těsně před zazvoněním ještě rozmyslím. Strašně se mi klepe ruka. Od rána jsem nervózní a říkám si, jak to asi bude vypadat, když dorazím moc brzo. Stačí, že už v autě na parkovišti jsem…

  • Když člověk hledá, co mu je

    Loni v srpnu jsem začala řešit své zdravotní problémy, netušila jsem, do čeho jdu, ale bylo mi už tak špatně, že jsem s tím musela něco dělat. Mám za sebou deset měsíců hledání diagnózy, nekonečné obíhání doktorů a pět měsíců diet. Protože se od ledna, kdy jsem naposled nějak podrobněji psala o tom, jak jsem na tom zdravotně, mnohé změnilo, rozhodla jsem se napsat další článek na téma svého zdraví. A to jak fyzického tak duševního. Na začátek rychlé shrnutí: Asi sedm let jsem měla často průjmy, bolesti břicha, trpěla jsem nadýmáním. Dlouho jsem si myslela, že je to normální, že jsem prostě jen citlivěší na nějaké potraviny a představa…

  • Jak přežíváme karanténu

    “Mně je to fakt líto, ale tam nemůžeme jít,” říkala jsem dneska Brambůrce, když nechtěla pochopit, že na hřište kvůli karanténě nemůžeme a zarytě odcházela tím směrem. Musela jsem jí nakonec vzít do náruče a odnést pryč. Nelíbilo se jí to ani trošku, ale naštěstí mezi vzteky uslyšela můj návrh na pohoupání v houpačce u nás na zahradě. Uklidnila se a nakonec celkem dobrovolně běžela sama tím správným směrem. Jo, karanténa s malýma dětma, které nerozumí jejím důvodům, to je balada! Ale nestěžuju si, pořád je to ta nejhorší věc, co nás trápí, což je vlastně dost dobrý. A jak se jinak máme? Co je nového? Brambůrka Rok a devět…

  • Láska k sobě samé

    Když jsem dnes dávala prádlo do pračky, zahlédla jsem sama sebe v zrcadle. Usmála jsem se, i když úsměv přes respirátor nešel vidět. “Teda, ty jsi kočka!” řekla jsem si, s radostí se na sebe ještě chvíli dívala a před zrcadlem se otáčela, abych se viděla ze všech stran. Stává se vám to někdy? Ještě před nějakou dobou bych na tuhle otázku odpověděla, že mně teda rozhodně ne. Trvalo mi třicet jedna let, než jsem se začala sama sobě líbit. Ale víte, jak to je, lepší pozdě, než nikdy! O svém boji s přijetím svého těla po porodu jsem tady už jednou psala. A když se dívám na to, jak…

  • Jak žijeme v lockdownu

    Když dnes odpoledne venku padal déšť se sněhem, všude bylo bahno a já začala psát tenhle článek, přišlo mi, že větší depku za oknem jsem dlouho neviděla. Protože samozřejmě toužebně očekávám jaro. Navzdory počasí jsem se ale cítila poměrně dobře. Vyrovnaně, spokojeně, šťastně. I proto jsem se rozhodla napsat vám článek o tom, jak se máme a co je u nás doma nového. Máma Já vím, že jsem vám slíbila článek o tom, jak pokračujeme s Nevýchovou. Jenže když jsem ho začala psát, došlo mi, že to má ještě čas. Nejsme ještě ani na konci kurzu, natož abychom to měli nějak usazené a zhodnocené po jeho absolvování. Měli jsme teď…

  • Jak jsem se začala zase usmívat

    Stojím v kuchyni a chystám večeři. Chvilku předtím jsem viděla B, jak si sama hraje. Najednou se musím začít usmívat. Hlavou mi proletí myšlenka: “Já se mám tak fajn, ta Brambůrka je už čím dál víc samostatnější, brzo to i s ní bude už pohoda. A kluci jsou taky skvělí. A jak dneska venku svítilo sluníčko, to byla nádhera!” Pak se zarazím. “Cože? Co je tohle za myšlenky? kde se to vzalo? A hlavně ten pozitivní pocit, který mě nutí se usmívat? Takhle jsem se necítila snad několik měsíců!” Trvalo to jen několik minut, pak jsem zas cítila úplně jiné emoce, ale i tak to byl velký zážitek. Podobné krátké…