• Proč vlastně studuju?

    20 minut do konce času, který na test mám. Ještě půlka času. Já mám vyplněné asi 2/3 odpovědí. A jen bezradně hledím na počítač. Ne že bych nevěděla, ale ukázalo se, že přeskočit to, co nevím jistě, s tím, že se k tomu později vrátím, byla chyba. V testu se totiž nedá vracet. Drobná chybička, kterou jsem udělala, když jsem si toho nevšimla už na začátku testu, a nemohla proto změnit svou obvyklou taktiku. Takhle to totiž dělám, co písemky a testy píšu. První vyplním to, co vím, ke zbytku se vracím. A nikdy jsem nenarazila na to, že by se, ani v odpovědníku na počítači, nedalo vracet. Vlastně v…

  • Co nového v naší rodině

    Dnes je den dětí! A já se při té příležitosti vracím ke článkům, které jsem dříve psala s větší pravidelností. Článkům o tom, co je u nás doma nového, co se děje a jak se vlastně máme. Naposledy jsem psala v únoru a od té doby se toho stalo hodně. A dnes začnu dětma. Kecal Šest let a osm měsíců. Má za sebou jaro plné seznamováním se školou. Byli jsme na Dni otevřených dveří, dvakrát na seznamování se spolužáky, pracovali jsme společně s dalšími rodiči na školní zahradě, absolvovali jsme zápis. Takže Kecal je už ve škole jako doma. A hodně se na září těší. Protože jsem plánovací maniak a nerada řeším věci…

  • A už je nás doma šest…

    Dlouho předlouho jsem nenapsala. Jenže ten čas plyne nějak rychle a je toho moc. Tak předně, máme doma štěně a je nás tím pádem už šest 😮 pak nás taky znovu navštívil covid, přišli jsme o hlídačku, pak jsme si dali další kolo střevní chřipky, v mezičase mi začal poslední semestr, Kecal se naučil lyžovat a dostal se do alternativní třídy. A najednou je už skoro březen. Ale dnes chci psát hlavně o Rozince, o našem štěněti, o tom, jak změnila náš život, a jaké to s ní vlastně je. Když jsme si jí domů přivezli a přišel první celý den s ní, měla jsem pocit, že to fakt bylo…

  • Jak jsem si vyplnila Year Compass a dodala si naději

    “10, 9, 8, 7…” odpočítávají kamarádi a já poprvé v životě cítím o Silvestru strach. Svírá mě už několik dní. Poslední rok nebyl lehký, ve skutečnosti byl asi nejhorší v mém životě. Jenže právě před rokem jsem byla hrozně moc plná naděje. Věřila jsem, že rok 2021 nemůže být horší než ten covidový rok 2020. Ale byl, o dost, nejen kvůli covidu, se kterým to bylo furt dost na hovno, ale hlavně kvůli mým depresím. A tak jsem letos poprvé zažívala strach z přelomu roku. Samozřejmě racionální část mého já ví, že je to celé blbost. Nový rok je jen konstrukt, který jsme si vymysleli my lidi. Jenže moje emoce…

  • Bilancování roku 2021

    Blíží se konec roku a to je pro mě vždycky čas bilancování. Změnilo se toho opravdu hodně. Když mi v půlce roku 2020 začaly zdravotní problémy, hledala jsem příčiny všude možně. Abych tehdy otestovala, co můžu bezpečně jíst a co ne, byla jsem na začátku tohoto roku na nízkohistaminové stravě v kombinaci s low fodmap dietou, se stravou mi pomáhala nutriční terapeutka, která se na histaminovou intoleranci a potravinové alergie a intolerance specializuje. Nemohla jsem jíst skoro nic z mé dřívější stravy, bylo to náročné období, o kterém jsem tady mnohokrát psala. Po skoro půl roce bylo jasné, že opravdu reaguju na histamin a fruktany. Fruktany jsou v pšenici, žitu,…

  • Jak jsem k sobě začala být laskavá. Když už je ten advent!

    Stavím vodu na čaj a pouštím si na televizi Spotify. Děti vyběhly nahoru do dětského pokoje a já mám klid. Beru z adventního kalendáře čaj, dnes mám mátový. Vybírám svůj oblíbený hrnek a hledám vánoční playlist. Pouštím si nejvíc kýčovité popové vánoční písničky a k tomu srkám mátový čaj. Před týdnem, den předtím než jsem šla na terapii, jsem se večer rozbrečela. Bylo toho na mě moc. Můj pokus o návrat ke zdravé stravě nevyšel, po dvou dnech jsem snědla hromadu čokolády a večer brambůrky. Byla jsem zas děsně unavená a čokoláda mě držela nad vodou. Když jsem si zkusila zacvičit jógu, byla jsem v šoku z toho, že jsem…

  • Přes mraky prosvítá slunce

    “Dámy a pánové, příští stanice Svitavy,” ozve se mi nad hlavou zrovna ve chvíli, kdy otevírám svůj blog. Jedu už zase do Brna. Za oknem prší a ve vlaku je ticho. Čeká mě odpoledne a večer ve škole a rozhodla jsem se čas ve vlaku využít k napsání článku o tom, jak se máme a co je u nás nového. Máma Dneska začnu mnou. Ač nerada, musím si přiznat, že tenhle podzim je opravdu náročný. Hlídačka, kterou jsme si v září našli, u nás od té doby hlídala asi tak dva nebo tři týdny. To, že má čtyři děti a je tím pádem zkušená, se ukázalo jako negativum v tom,…

  • To batole uvnitř nás

    “To nechci,” křičí B a zoufale s sebou hodí na zem. Kope kolem sebe, křičí, zaťaté pěstičky lítají vzduchem. Já stojím a dívám se na ni. Snažím se dýchat, abych na ni nezačala křičet. Dneska už toho mám po krk. Není se co divit, už to bude deset dní, co jsme skoro pořád společně zavření doma. Pracovitej a Kecal totiž chytli covid. Takže žádná školka, žádné výlety, žádné návštěvy, už zase. A do toho Brambůrka, batole, které se nebojí projevit svůj názor. Když jsem tak na ni koukala, napadlo mě, že bych si vlastně po těch deseti dnech taky ráda lehla na zem a křičela. Možná i mlátila pěstma kolem…

  • Podzime, podzime, já tě nakonec stejně miluju!

    “Ještě tady, Brambůrko,” ukazuju před sebe na zem. Leží tam ořech a B hned běží, vezme ho do ruky a hází do košíku. “Hele, už máme skoro plný košík,” říkám a usmívám se. Slunce dneska svítí, kluci si někde hrajou a já mám zas hrozně hezký den. Pamatujete, jak jsem psala, že se hrozně bojím podzimu? Moje negativní předpovědi a strachy se zatím nenaplnily ani trošku. Naopak si podzim opravdu užívám. Není to tím, že by všechno, co jsem si plánovala vycházelo dobře, spíš se mi daří (a někdy právě navzdory různým komplikacím) udržet si pozitivní přístup. Co se tedy v posledním měsíci stalo? Začala jsem se školou. S velkým…

  • O smutku z končícího léta

    Jdu pomalu, dnes bez bot. Našlapuju na trávu a vlastně jsem ráda, že jsme ji po návratu z dovolené ještě neposekali. Je měkoučká a je ohromně příjemné v ní chodit naboso. Najednou ale šlápnu na něco kulatého a tvrdého. “A jé, ořech. Už? Ach jo,” napadne mě a vzbudí to ve mně nečekaně velký smutek. Vždycky jsem říkala, že podzim je moje nejoblíbenější roční období. Letos ale cítím s končícím létem nepříjemnou tíseň. Bojím se, co bude dál. I když se snažím covidové zpravodajství nečíst, sem tam ke mně něco prosákne a zprávy z USA o delta variantě mě popravdě vyděsily. Když si představím, jak to bylo loni, to nekonečně…