• Příběh jednoho odpoledne plného svobodné hry

    “Mami, já mám nápad! My ten domeček natřeme barvou!” zvolal Kecal, zatímco já jedla nektarinku a sledovala, jak zatlouká hřebíky do velkého prkna, aby na dětském domečku vytvořil další pevnou stěnu. “To je super nápad!” vykřikla jsem a vůbec jsem to nemyslela ironicky. Přišlo mi to jako skvělá věc, kterou vymyslel. Hned jsem běžela pro barvy a štětce, aby mohl svůj záměr uskutečnit. Někdy v zimě jsem si řekla, že přestanu číst všemožné knihy o výchově. Že už mám načteno dost a je čas věnovat se beletrii a knížkám s duchovní tematikou. Vydrželo mi to několik týdnů. A pak dorazila v březnu na návštěvu kamarádka a přivezla mi knihu. “Koukni…

  • Pravidelné zpravodajství od nás

    Kdo mě čtete už nějakou dobu, možná víte, že jednou měsíčně píšu článek o tom, co je u nás doma nového. Obvykle ho zveřejňuju ke konci měsíce, tentokrát mám týden zpoždění. Minulý měsíc byl totiž jeden z nejnáročnějších měsíců mého dosavadního života. Moji hlavu a můj celý život ovládla deprese. Vidět je to i na mém blogu. Posledních pět (!!!) článků bylo jen a jen o depresi. Nedivila bych se, kdyby to někoho odradilo od čtení. Ono i “jen” čtení o takovém tématu, může být pro někoho moc těžké. Dnes slibuju lehčí čtení. Můžu si to dovolit, protože poslední tři dny je mi zase trošku líp! Brambůrka Za měsíc dva…

  • O svobodě dělat chyby

    Dopředu, dozadu, zarýt nohy do kamínků. Dopředu, dozadu, zarýt nohy do kamínků. Pohyby, které Tygr neustále opakuje na houpačce. Leží na ni na břichu a kouká při houpání do země. Brambůrka si hraje na písku a Kecal běhá kolem. Neběhá sám, hned jak jsme přišli na hřiště, seznámil se s dětmi, které tady byly, a začal si s nima hrát. Tygr tím pádem osaměl. V jeho obličeji vidím smutek a zklamání. Já sedím na lavičce a když se na mě Tygr podívá, povzbudivě se usměju. Víc dělat nechci. Už ne. Když se narodil Kecal, zaplavila mě, stejně jako spoustu jiných rodičů, obrovská vlna zodpovědnosti. Pamatuju si, jak jsem ve čtyři…

  • Jak přežíváme karanténu

    “Mně je to fakt líto, ale tam nemůžeme jít,” říkala jsem dneska Brambůrce, když nechtěla pochopit, že na hřište kvůli karanténě nemůžeme a zarytě odcházela tím směrem. Musela jsem jí nakonec vzít do náruče a odnést pryč. Nelíbilo se jí to ani trošku, ale naštěstí mezi vzteky uslyšela můj návrh na pohoupání v houpačce u nás na zahradě. Uklidnila se a nakonec celkem dobrovolně běžela sama tím správným směrem. Jo, karanténa s malýma dětma, které nerozumí jejím důvodům, to je balada! Ale nestěžuju si, pořád je to ta nejhorší věc, co nás trápí, což je vlastně dost dobrý. A jak se jinak máme? Co je nového? Brambůrka Rok a devět…

  • Kdy se cítím být skvělou mámou

    “Jo!” vykřiknu radostí poněkud hlasitěji než jsem očekávala, takže paní pár metrů ode mě poskočí, jak se lekne. “Pardon,” řeknu a usměju se. Ona to samozřejmě nevidí, mám respirátor a ona taky. Jsme v obchodě a já právě investovala drahocených patnáct minut na to, abych pročetla složení všech čokoládových zajíčků. Hledám nějakého bez mlíka a v podstatě hlavně kvůli téhle misi jsem jela do největšího obchodu široko daleko, kde mají výběr obrovský. Tygr totiž nemůže mlíko a pokaždé, když někdo k nám domů přiveze čokoládu nebo na čokoládu jen přijde řeč, rozbrečí se, nešťastný, že si ji nemůže dát. Blízkým kamarádům a známým to říkám a prosím je, aby přinesli…

  • O trpělivosti a síle mlčení

    “Mám teda ten chleba namazat máslem?” ptám se už trošku unaveně. Dorozumět se s Brambůrkou o tom, co by zrovna chtěla, je někdy náročné. “Jo” ozve se a já si oddechnu. “Dobře.” řeknu a začnu chleba mazat. V tu chvíli se ale něco stane. Asi jsme se špatně pochopily nebo si to B rozmyslela. Najednou se rozbrečí a aby dodala důraz tomu, jak moc je naštvaná, sleze opatrně z židličky a pak sebou plácne na zem vedle mých nohou. Spustí řev jako lvice. Sedím a v duchu počítám. 1, 2, 3…10. Ne, ještě nejsem klidná. Tak ještě: 11, 12, 13…20. Ok, tohle by šlo. “Ty se takhle hrozně zlobíš? Chtěla…

  • Jak žijeme v lockdownu

    Když dnes odpoledne venku padal déšť se sněhem, všude bylo bahno a já začala psát tenhle článek, přišlo mi, že větší depku za oknem jsem dlouho neviděla. Protože samozřejmě toužebně očekávám jaro. Navzdory počasí jsem se ale cítila poměrně dobře. Vyrovnaně, spokojeně, šťastně. I proto jsem se rozhodla napsat vám článek o tom, jak se máme a co je u nás doma nového. Máma Já vím, že jsem vám slíbila článek o tom, jak pokračujeme s Nevýchovou. Jenže když jsem ho začala psát, došlo mi, že to má ještě čas. Nejsme ještě ani na konci kurzu, natož abychom to měli nějak usazené a zhodnocené po jeho absolvování. Měli jsme teď…

  • Jaro, kde jsi?

    Únor je teprv v půlce a já už nedočkavě vyhlížím, kdy přijde jaro. Mám to tak každý rok. Zima by mi stačila měsíc a pak by mohla klidně zase na rok zmizet. Nebo třeba na dva. A co nového u nás doma? Brambůrka B se naučila v posledních týdnech samá důležitá slova. Kromě “ne” i “moja”, takže už je batole s názorem, co si nenechá nic líbit. Má pocit, že všechno zajímavý na světě je “moja” a že by se tomu měli lidi přizpůsobit. Přesto se nám ale daří se s ní celkem dobře domluvit. Jednak je Brambůrka oproti klukům hodně komunikativní a umí už minimálně padesát slov, ale kromě…

  • O dotyku svobody

    Před nějakou dobou jsem tady zmínila, že jsme kluky odhlásili z naší vesnické školky. Moc jsem to tehdy nechtěla rozebírat, ale dnes se cítím na to, napsat o tématu něco víc. Proč jsme se tak rozhodli? Proč už chodí jen do lesní školky dvakrát týdně? A zvažujeme, že by do lesní chodili častěji? V létě jsme kluky přihlásili na příměstký tábor do lesní školky nedaleko. Každý den, když jsme pro ně přijeli, nechtěli domů, byli celí špinaví, ale absolutně šťastní. Tehdy ve mně začalo něco hlodat. Ach jo, to je taková škoda, že tam nemůžou chodit pořád. Nemůžou? A proč vlastně? Jako jasně, je to drahé. A to dojíždění taky,…

  • Naše rodina na konci ledna

    Poslední dobou se toho u nás děje fakt hodně. Já hodně přemýšlím o svých prioritách a čekají nás nějaké změny. Máma Dnes začnu mnou. Diagnóza histaminové intolerance mi převrátila život naruby a já se snažím smířit s velmi omezeným jídelníčkem. Kontaktovala jsem nutriční terapeutku z Prahy, která se diagnózou HIT zabývá, a moc doufám, že mi pomůže se zorientovat v množství informací, které lze na internetu najít, nastavíme společně nejen eliminační část diety, ale pak i zařazování potravin, tak, abych skutečně poznala, co mi vadí a co ne. I u minulé diety jsem totiž trošku narazila na to, že nemám problém dočasně zvládnou eliminační fázi, ale neumím pak začít nějak…